Nadešel čas odjezdu. Balíme si věci, bereme si poslední pivka z lednice a odcházíme na recepci doplatit peníze za poslední dny. Abtinovi už prachy nemá, takže to musíme zatáhnout my. To je skvělá zpráva, protože nám už taky docházejí finance, ale co už… 😀 Loučíme se se všemi z hotelu a možná jestli se sem vrátíme za rok, najdeme pokoj ve stejném stavu jako jsme ho opustili. 😀 Venku si chytáme tágo, smlouváme cenu a vyrážíme na autobusové nádraží. Snažíme se tady najít něco k jídlu, ale mají tu pěkný hovno. S Dannym si aspoň otevíráme pivko, ale asi po deseti minutách nás vyhazuje z haly nějakej maník, že tam pít nesmíme, tak si to jdeme aspoň dopít ven.

S finišem naší plechovky je připraven i Abtinův autobus, tak se loučíme a naše cesty se rozcházejí. Abtin míří do Íránu, my si ještě počkáme na náš autobus do Istanbulu. Protože máme ještě pivko a nemůže si ho tady ani v klidu vypít, rozhodujeme se jít ještě k blízkému obchodnímu centru, kde si chceme koupit něco k jídlu. V Carrefouru si kupujeme zásoby jídla na 30 hodin dlouhou cestu do Istanbulu. U jednoho stánku si kupujeme i Baklavu, klasickou pochoutku Blízkého východu, ale po zjištění ceny si to hodně rychle rozmýšlíme a vystačíme si s humusem, pečivem a pár dalšími drobnostmi. 😀 Venku si vychutnáváme pivko a zjistili jsme, že už nám slušně hrabe. Posoudit můžete sami podle tohoto VIDEA, které jsme natočili před OC! 😀 😀

Vracíme se zpět na autobusové nádraží, ale máme ještě asi hodinu a půl do odjezdu, tak se stavujeme u stánku s falafelem u nádraží. Dáváme si rovnou 2 falafely za dosud nejlepší cenu – 10 Kč za jeden. Tohle mi bude opravdu chybět! V naší cestovní kanceláři se pak ještě zhruba na hodinku natahujeme.  Pak si bereme svoje bágly a nastupujeme do autobusu. Musí se nechat, že tyhle VIP busy jsou opravdu velice pohodlné. O proti jízdě z Íránu do Iráku máme k dispozici obrazovky zabudované do sedaček jako v letadle. Ani tady nechybí spousta filmů, seriálů a her. S Dannym máme sedačky u okna za sebou, takže máme opravdu spoustu místa a nevím co budu říkat po 30 hodinách, ale myslím si, že to bude brnkačka.

Autobus je plný, dostáváme nějakou menší svačinu a vyjíždíme. Máme před sebou dlouhou cestu a musím říct, že jsem i trochu nervózní. Do té doby, než nám začali lidi psát, že si v Istanbulu nebudeme moct přistoupit do letadla, které nám letí z Teheránu, jsem byl v klidu. Najednou si vybavuji situaci, kdy jsem před několika lety musel letět z Německa na Kypr přes ČR, abych ušetřil polovinu ceny, než kdybych letěl stejným letadlem rovnou z ČR. Tehdy jsem měl ale odbavené zavazadlo a nešlo si přistoupit v Česku. Tím se taky uklidňuji, ale stejnak mi ty mrzáci v Praze nasadili brouka do hlavy a teď mám 30 hodin v autobuse, abych na to myslel – díky vy kurvičky! 😀

Cesta by měla vést přes 80 km vzdálený Mosul, který před několika málo týdny ovládl Islámský stát, takže centrum bohužel neuvidíme a budeme se pro naší bezpečnost držet někde na periferiích. Za několik hodin jsme na hranicích a začíná dlouhé čekání. Nejdříve výstupní kontrola, pak nasedat zpět do autobusu a za chvíli opět vystupovat. Kontrola batohů, kontrola podvozku autobusu, jestli náhodou někde nedošlo k umístění náloží a pěšky na poslední kontrolu a razítko Turecké strany. Ve frontě se poprvé setkáváme s horkými hlavami Turků. 😀 Jeden druhého předběhl ve frontě a už se to málem porvalo, ale zasáhlo několik dalších lidí a situaci uklidnili. 😀 Nakonec si opět všichni nasedáme do autobusu a pokračujeme. Je vidět, že je to tady dost hlídaný, ale IS vyváží ropu z Iráku a Sýrie do Turecka výměnou za zásoby, takže i tady bohužel vládnou peníze.

Cesta je dlouhá, ale místa jsou pohodlné, takže to ubíhá docela rychle. Projíždíme krásnou scenérií Turecka okolo hor, přes Antályi, rozlehlou Ankarou a po 30 hodinách dorážíme konečně do Istanbulu. Radovali jsme se ale trochu předčasně. Istanbul je neskutečně rozlehlý a tak trvá další hodinu a půl, než dorážíme na místo určení. Stavíme hned u nějakého velkého OC, tak jdeme zkontrolovat ceny a vyměnit nějaké peníze. Pak jdeme ven hledat něco k jídlu. Turci zřejmě nevědí co je falafel, tak nakonec končíme v menším obchůdku a doplňujeme zásoby i o pivko, abychom se posilnili na cestu na letiště – VIDEO.

Kousek opodál je i metro, tak se zkoušíme radit s místními, jak se nejlépe dostat na letiště.  S angličtinou to tady není úplně nejlepší, ale nakonec se přece jen dozvídáme kam jet. Hned vedle stanice metra Aksaray prodávají i falafel, takže si hned jeden dáváme za 25 Kč, což je velice příznivá cena, protože jsme slyšeli, jak je to tady drahý a máme z toho hned lepší náladu. Pak se pěšky vydáváme na marmaray, tedy podzemku, která jezdí na letiště. Nastává velký okamžik. Zatímco jde Danny na záchod, ptám se jednoho manažera z Pegasus airlines, jestli si můžeme přisednout na náš spoj a dostává se mi kladné odpovědi! Padá to ze mě a oznamuji radostnou zprávu Dannymu. Nemusíme stopovat do Prahy, ale uděláme si ještě pár dní dovolenou a užijeme si Istanbul! Hledáme si místečko na spaní a spokojeni uleháme.

Gaza

 

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>