Plán na dnešek máme jasný. Zajet na Íránskou ambasádu pro víza a pokud možno sehnat ihned odvoz a napodruhé úspěšně zdolat Irácko-Íránské hranice. Na recepci vyzvídáme, jakým směrem to je na ambasádu a vyrážíme. Chytáme tágo, říkáme název ulice a za 10-15 minut jsme na místě.

U vrátnice se snažíme domluvit náš vstup dovnitř, ale zdá se to být nadlidský úkol a voják se samopalem nás posílá pryč. Rozhodně se nenecháme takhle snadno odpálkovat, takže se nějakou chvíli dohadujeme, dokud nepřijde nějaký nadřízený. Po našem krátkém rozhovoru se ale dozvídáme nepříjemnou zprávu. Víza do Íránu nám odmítají dát, prý máme letět letadlem do Teheránu a zažádat si o visa on arrival. Další velká rána pod pás!

Jsme nasraní, smutní, ale nevzdáváme to. Jdeme do cestovní kanceláře zjistit, za kolik se tady pohybují letenky do Teheránu. První nepříjemnou zprávou je cena. Tenhle malej přelet vychází téměř na 300$. Další nepříjemnou zprávou je letový řád. Letadlo letělo dneska a další poletí až za 3 dny! To je pro nás naprosto nepřijatelná situace. Jednak nemáme tolik peněz na letenku a jednak tady nemůžeme zůstat další 3 dny, abychom do Íránu přiletěli na pár dnů.

Tak teď už nezbývá nic jiného, než se obrátit na český konzulát v Erbilu. Snad nám někdo pomůže najít společnou řeč s Íránskou ambasádou a víza nakonec dostaneme. Moc na výběr už nemáme, tak bereme tágo a jedeme. Sekretářka nám na konzulátu ČR oznamuje, že má velvyslanec jednání a máme se vrátit asi za hodinu a půl. Trochu si tady to „jednání“ dokážu představit, ale je to naše poslední šance, takže se zatím jdeme někam najíst.

Návrat velvyslance se protáhl. V čekárně jsme strávili snad další hodinu, během které jsem všichni na střídačku pospávali. Nakonec se přece jen ukazuje velvyslanec a jeho Irácký kolega a zve nás k sobě do kanceláře. Vysvětlujeme jim naši situaci a doufáme, že to nějak půjde zařídit, jenže tady se dozvídáme další špatnou zprávu. Na Íránské ambasádě nedávno vyměnili člověka, který o vydávání víz rozhoduje a z nějakých důvodů je cizincům přestal vydávat. Dostáváme aspoň rady ohledně míst, které bychom v Kurdistánu ještě mohli navštívit a kterým městům se naopak kvůli působení samozvaného Islámského Státu vyhnout. Naše sny o vysněné dovolené v Íránu se tak nadobro rozplývají a nám nezbyde nic jiného, než jet autobusem do Istanbulu, kde máme přestup z Teheránu do Prahy.

Zdrceni odcházíme pryč. Moc nám do hovoru není, ale co se dá dělat. Budeme to muset přijmout tak, jak to je. Nemá cenu přemýšlet nad tím co kdyby. To nám stejnak nepomůže. Prostě jsme tady a Írán nám zůstane prozatím neobjeveným. Chytáme si taxi a jedeme rovnou pro piva. Dneska jich bude třeba víc, než kdy jindy. 😀 Moc se s tím nesereme, takže odnášíme 4 tašky, fasujeme ještě něco gratis k velkému nákupu a jedeme zpět na hotel. Abtin se dohodl po telefonu s tátou, že zítra bude mít sraz s nějakým obchodním partnerem a tím pádem bude muset zůstat ještě o jednu noc navíc. V tom ho nenecháme, takže se nám tady ještě pobyt o něco málo protáhne.

Náš klasický večer nemůže trávit nikde jinde, než v naší oblíbené čajovně, která tady funguje už více jak 140 let. Pak jdeme zpět na hotel vypít pivka a vést další z našich zajímavých rozhovorů. Zatímco se venku opět ozývají výstřely, dozvídáme se třeba to, že je v Íránu velice rozšířený anální sex. 😀 Některé tradice se stále ještě drží, a tak platí heslo „před svatbou ne“. 😀 Teda více si na těchto tradicích potrpějí starší rodiče a dnešní generace mladších lidí už se čím dál tím více naklání směrem na západ. Taky se dozvídáme, že mají Íránské dívky velice pěkné postavy, na kterých pracují v ženských fitness centrech, ale to bohužel jen tak nezjistíme. 😀 S počtem vypitých piv se na mně projevuje i únava, tak si jdu lehnout, zatímco kluci ještě vyrážejí na vodnici na Escan street.

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>