Dneska jsme si museli trochu přivstat – čeká nás 21 hodin v autobuse zpátky do Iránu. I tak, díky Abtinovým módním váháním, moc nestíháme. Desítky pivních plechovek dáváme do pytlů a bavíme se nad tím, co si o nás muslimští kluci z recepce asi budou myslet. Za celou dobu jsme v tomhle obrovským hotelu ubytovaný jen my 3, takže mírnej čurbes snad zvládnou. Ale vrtá nám hlavou, z čeho tenhle hotel prosperuje, zvlášť když je tady víc personálu než hostů. 😀

Loučíme se s kluky dole a vycházíme ven na ulici před hotel, kde neskutečně chčije. Následuje klasický smlouvání s taxikáři o ceně, ale vzhledem k tomu, že jsme zde jezdili jen taxíky, tak si na nás kluci ušatý nepřijdou a jedeme na nádraží za 4$. Naštěstí je to kousek, takže si s příjezdem před 8 hodinou vyzvedáváme lístky v naší předem vyhlídnutý cestovní kanceláři. Pak už nám nebrání nic k nástupu do autobusu. Ty jsou tady s opravdu komfortním prostorem. Gaza mi ještě ukazuje jednoho teplouše, kterej se na nás neustále otáčí a společně se smíchem na nás něco huláká. 😀 Pohled na zamilovanýho týpka nás donutí otevřít plechovku poslední záchrany, díky který je ta cesta vždycky příjemnější. Společně s lahodným zvukem, oznamující otevření pivka, konečně vyrážíme.

12196065_553423084805499_1347000150872870418_n

Záplavy

Plynulá cesta netrvala dlouho, jelikož díky dešti zde začínají záplavy. Doufáme, že to vůbec projedeme, a když už to vypadá, že se odsud nedostaneme, tak nám nezbývá, než si aspoň dělat prdel z toho, že do Íránu aspoň doplujeme. Po chvilce se znovu rozjíždíme. Prý jsou tady záplavy při větším dešti docela běžný. Snad je tohle poslední komplikace na cestě zpátky. Naopak si pochvalujeme, že jsme vybrali perfektní čas na návrat.

Cesta byla potom už úplně v pohodě. Užívali jsme si okolní scenérii a probrali zase spoustu věcí. Po 6 hodinách, který nám utekly velmi rychle, se dostáváme konečně na hranice. Nastalo to, co jsme zde čekali asi nejmíň – začíná sněhová vánice – to je teda den. 😀 Moc teplého oblečení tady nemáme, tak utíkáme rychle do budovy, kde dáváme strážníkům pasy a sedáme si společně s ostatními do čekárny. Snad nemusím dodávat, že jsme zde jako obvykle jediný bílý.

Po chvilce k nám přichází pár strážníků a začali s námi něco řešit. Jelikož Abtin už dávno prošel Iráckou kontrolou a my nerozumíme Arabsky ani Persky, tak víme hovno. Jakmile dorazí další strážník, který umí aspoň trochu anglicky, tak se dozvídáme, že nás nechtějí pustit na Íranskou stranu hranic. Přečetli jsme x cestopisů nebo příspěvků na cestovatelských webech, takže jsme čekali menší problémy, ale ne na Irácký straně. Je to tady pěkná byrokracie, takže se podmínky mění doslova každým dnem. Ze začátku to bereme v klidu, ale jakmile zjišťujeme, že jsme vážně ve velkém maléru, tak nám přestává být do smíchu. Začíná se mi rozostřovat zrak, dělá se mi špatně od žaludku a motá se mi hlava – musím běžet na záchod. Po návratu zjišťuji, že se musíme dostat zpátky do Erbilu, kde si máme na Íránském velvyslanectví vyřešit pozemní víza. V tom přichází Abtin, který nám říká, že autobus už nechce čekat a máme posledních 15 minut. Konečně tu máme někoho, kdo umí aspoň trochu arabsky. Voláme na český konzulát, na velvyslanectví, ale v obou případech neúspěšně – nikdo to nebere. Začíná to být pěknej průser, a když se na sebe s Gazou koukneme, tak dostáváme ohromnej záchvat smíchu, ke kterému nás dohnala tahle zoufalost. Strážníci ani Abtin nás určitě nechápou, ale my víme, že je důležitý se z toho neposrat a je to jen další zkouška, která nás posilní – berme věci, takový jaký jsou! Načež nás Abtin odmítá opustit, protože nás v tom nemůže nechat a nechává si taky ujet autobus – díky brácho!

Zrušený výstup z Iráku

Zrušený výstup z Iráku

Venku řešíme co dál. Situace je natolik kritická, že si dokonce i my s Gazou zapalujeme s Abtinem cigaretu. Do toho na nás krásně sněží a my se bavíme, jak moc jsme v prdeli. Ono nám toho ani tolik jinýho nezbývá. Jdeme si sednout na čaj do jedný místní jídelny, kde se chystáme vymyslet, co budeme dělat. V týhle situaci nás napadá pár zoufalých řešení. Mezi varianty se objevuje přesun přes Turecko nebo Arménii zpět do Evropy, přelezení Íránských hranic nebo přesun do Bagdádu. Nakonec se rozhodujeme jet zpátky do Erbilu, ale problém nastal, když jsme obcházeli všechny autobusy a i když byly všechny poloprázdný, tak nás nemohou svést. Jelikož je po cestě spoustu vojenských checkpointů, kde kontrolují cestující, jestli jsou předem přihlášený, tak nám nezbývá nic jiného než si vzít taxíka za 100$ zpátky. Naštěstí se k nám připojuje jeden starší Kurd, který nám přispívá 20$ na cestu. Lowcostový výlet, který jsme si do Íránu naplánovali, se začíná pekelně prodražovat a vzhledem k tomu, že zde nemáme kreditky, tak to bude ještě sranda. 😀

12193300_553423151472159_5589313008077699951_n

Vojenský checkpoint – za tuhle fotku jsme si mohli vyslechnout pár nadávek 😀

Cesta taxíkem probíhá naprosto v pořádku, dokud nenarazíme na první vojenský checkpoint. Berou nám všem pasy, vracejí se do základny a po pár minutách nás vyzívají, abychom si vystoupili z auta. Vojáci se samopaly si nás berou stranou a vyptávají se nás, proč jsme jeli na hranice a zase zpátky. Berou si stranou Abtina, který má zrušený výstupní razítko z Iráku. Snažíme se jim to vysvětlit, tak volají na hranice a berou si Abtina přímo do základny. S Gazou začínáme zase plánovat, jak ukradneme zbraně a prostřílíme se domů. Jen co si pohrajeme s našimi myšlenky, přichází vojáci, ať s nimi jdeme do základny. Začíná důkladná osobní prohlídka, při který mi dokonce sundali i kryt z mobilu a zažili jsme největší erotický zážitek za celou naší cestu na blízký východ. 😀 Nakonec nás pustili pryč a nechápeme, že nám i přes tuhle důkladnou prohlídku, neprohlídli bágly, který jsme měli celou dobu v kufru taxíku. 😀

Zbytek cesty už byl o poznání veselejší. 😀 Abtin jako vždy ukazoval všechen svůj obsah mobilu taxikáři i spolucestujícímu. Když se nás zeptal, jestli máme nějaký holky v mobilu i my, tak jsem vytáhl starý archiv a společně jsme se tomu zasmáli. Nezáleží, jestli jsi bílej, muslim, černoch nebo žid – holky jsou v kurzu všude. 😀 U Erbílu nejdříve vyhazujeme našeho Kurdskýho spolucestujícího. Zdlouhavě se neloučíme, jelikož nám za chvilku zavírají náš obchod s pivem a to dneska budeme rozhodně potřebovat. Taxikář chápe naší situaci, takže dupe na plyn se vší vervou. Za chvilku už kupujeme pivka našem oblíbeném a zároveň jediném obchodu s chlastem v Erbilu. Majitel nám jako vždy dává několik piv grátis za nejlepší zákazníky. 😀

Po náročné cestě jsme konečně v našem hotelu. Kluci za recepcí se snad ani nehnuli a diví se, že jsme zase tady. Vysvětlujeme jim situaci a s příchodem na pokoj nechápeme. I když jsme tady za posledních pár dní jediný zákazníci, tak pokoj zůstal ve stejným stavu jako ráno. No nevadí, otevíráme pivka a vyrážíme do čajovny na pořádnou vodnici.

Po cestě do nedaleké čajovny klábosíme, když v tom slyšíme výstřely ze samopalu. Za chvilku se palba opětuje. Jelikož Abtin byl 3 roky povinně v armádě, zabírá obranou pozici mezi baráky a řve na nás „na zeeeem, na zeeeem“. My se tomu s Gazou smějeme a říkáme mu: „dělej vole, jdeme se podívat“ 😀 Palba se už neopakuje, tak pokračujeme dál a bavíme se nad tímhle dnem. V čajovně si dáváme vodnici a za chvilku se k nám zase připojuje pár místních a vyptávají se, co tady děláme. Povyprávěli jsme pár lidem náš dnešní příběh, pobavili jsme je a po posledním šluku vyrazili na hotel, kde budeme nabírat síly spánkem na další náročný den.

Danny

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>