Probouzíme se v rozlehlém Piranshahru, který je posledním městem Íránu před hranicemi s Irákem. Uklidňuje nás, že je v autobuse stále dost lidí, takže to vypadá na frekventovanou linku, kde by nemělo hrozit žádné nebezpečí. Vystupujeme společně s Abtinem, který nás zve na čaj a nějaké sušenky. Máme tu docela dost času na odpočinek, tak se jdeme trochu ještě trochu projít.

Když nasedáme do autobusu, čeká nás nemilé překvapení. Všichni zůstávají v Piransharu a do Iráku pokračujeme už jen my tři. 😀 Nezbývá nám než se této situaci vysmát a pokračujeme do hor, kde se nachází hranice. Díky výhledu z hor na Piranshahr zjišťujeme, jak je tohle městečko rozlehlé. Těsně před hranicemi si Abtin obléká šálu, protože bychom mohli mít problémy s jeho vytetovanou Davidovou hvězdou na krku.

Íránská část hranic byla v pohodě. Potom, co jsme přešli na Iráckou stranu, nás nejdřív kontrolují Kurdové, což bylo bez problému. Pak si naše pasy bere jeden Irácký policajt a my si jdeme sednout do haly. Pasy si prohlížel opravdu důkladně. Zřejmě se jim nezdálo, že jsme stejně oblečený, pas máme vydaný na stejným úřadě a máme i úplně stejné razítka. Pan strážník si nás jde proklepnout. Byl jsem zaskočený otázkou, kde pracuju. Odpověď nebyla moc jistá. Moc se mi nechtělo na Íránsko-Iráckých hranicích zmiňovat, že dělám na ministerstvu vnitra, takže mě nenapadlo nic lepšího než odpovědět, že pracuju v kanceláři. 😀 Tahle odpověď samozřejmě strážníka vůbec neuspokojila a začal se víc vyptávat. Lhát se mi nechtělo, protože jsem nevěděl, jestli to není náhodou někde napsaný a sedět v Iráku za špionáž nepatří zrovna mezi mé největší touhy. 😀 Když jsem kápl božskou, tak se podivil a vrátil se zpět do kanceláře a nechal nás zase čekat. Naštěstí se po chvíli vrátil a pustil nás dál, tak jsme konečně v Iráku!

Venku dlouho čekáme na Abtina. Už se začínáme bát, že přišli na jeho tetování. Jakmile dorazí za námi, zjišťujeme, že byl problém trochu jinde. Ukazuje nám jeho falešný Íránský pas, který mu zaplatil táta. Nejvíc nás zaujalo, že mu v něm je 15. 😀 Takovej pas si může udělat fakt jen vousatej Amík. 😀 Strážníkovi vyjely po úsměvu do kamery 2 pasy, takže bylo co vysvětlovat. Začal ho zajímat ten Americký a proč je v něm o 10 let starší. Naštěstí se mu to zázračným způsobem povedlo a my mohli vyrazit – prostě nenápadná trojka k pohledání. 😀 Na hranicích k nám do busu nastupuje i pár cizích lidí, což nám dodává trochu klidu.

Cesta utíká velmi rychle, jelikož se je opravdu na co koukat – místní hory jsou nádherný. Na první zastávce se vedle nás, když jsme vystoupili, vybouraly dvě auta, ale nic vážnýho. Bohužel jsme ani v jednom z krámků nenašli pivo, tak snad se dočkáme v Erbilu. Po cestě se většinou bavíme s Abtinem, který nám vypráví o jeho zajímavém životě a situaci v Izraeli. Když se blížíme do Erbilu, tak zjišťujeme od jednoho místňáka, kde se dá koupit pivo, což nám dělá samozřejmě radost. 😀 Těch 21hodin v buse nám uteklo vážně rychle.

Po příjezdu do Erbilu bereme taxíka, který nám slíbil hotel za 10$. Samozřejmě nás podělal, takže si jdeme něco najít sami. Ceny jsou tady extrémně přestřelený, což nás hodně překvapilo, jelikož jsme tady asi jediný cestovatelé. 😀 Nakonec nacházíme pokoj pro 3 za 30$, což je rozhodně mimo náš budget, zvlášť když jsme chtěli v Íránu bydlet zadarmo, ale plánujeme tady být jen 2 noci, takže se to zkousnout dá. Hotel vypadá liduprázdně, a proto je pro nás překvapení, že je na recepci tříčlenný personál.

Jakmile se převlíkneme a osprchujeme, tak jdeme prozkoumat okolí. Toto téměř milionové město, které je přibližně 50km vzdálené od Islámského státu je známé hlavně díky místní citadele, která je nejdéle nepřetržitě obydlené místo na světě!, které vzniklo před více než 7000 lety! Je už pěkná tma a ulice jsou prázdné. Proto bereme taxíka do přilehlého městečka Ankawa, kde žije plno cizinců a proto tam lze sehnat pivo. Taxikář se nám chlubí kartičkou, že je oprávněný s tímto autem bojovat proti ISIS. Jeho nadšení není žádným překvapením, protože Kurdové jsou jedni z mála, kteří doopravdy proti ISIS bojují.

 

V Ankawě sice nacházíme několik obchodů s pivem, ale v žádným nejsou chlazený. Jdeme si dát aspoň levný a opravdu chutný falafel, protože s prázdným žaludkem toho stejně moc nevymyslíme. Po jídle jsme konečně objevili bar, kde se točí studený pivko, ale cena okolo 2$ nás hodně rychle vyprovodila ven. 😀 Místní nám poradili jedno místo, tak bereme zase taxíka a vracíme se do Erbilu. Tam znova nenacházíme a říkáme si, že bychom to mohli v Ankawě ještě zkusit, takže jedeme zpátky. Kdyby nás někdo sledoval – což není vyloučeno 😀 – tak si říká, že jsme se asi zbláznili. Mezitím se všechny obchody pozavíraly. Když už to vypadalo bledě, tak stopujeme nejlepšího taxikáře, který nás veze zpátky do Erbilu do jedný prodejny, který je jako jediný určen výhradně pro alkohol. Zavíračku jsme stihli jen tak tak, takže kupujeme zásoby piv a vracíme se na pokoj. Po pár pivech postupně odpadáváme a jdeme spát.

Danny

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>