Ráno okolo osmé, deváté hodiny se probouzíme na sedačkách na konci chodby. Balíme si všechny věci a vyrážíme směrem k přepážce s vízy. Je tu i pítko, což se velice hodí a u okénka už není žádná fronta, takže jsem to udělali nejlépe jak to šlo. Nejdříve nás policisté odkazují na stánek s pojištěním, kde se za 15€ musíme pojistit. Potom se vracíme zpět a předkládáme potvrzení o pojištění a zvací dopis. Úředníci si kontrolují naše pasy a pak nás žádají o vstupní poplatek 50€ za víza. Nalepit víza a můžeme jít. Všechno proběhlo velice hladce a jsme rádi, že jsme zvolili tuhle cestu. Bohužel se zdržujeme u přepážky pro vstup do letištní haly. Sice tady je jeden maník, ale má zavřenou přepážku a nechá nás 15 minut čekat, než přijdou další zaměstnanci, kteří nám dávají razítka a pouštějí nás do Íránské islámské republiky!

Ještě než opustíme letiště v Teheránu, směňujeme nějaké peníze do začátku. Místní taxikáři nám nabízejí odvoz do centra asi za 550-600k íránských riálů (cca pětikilo) a to se nám nelíbí, takže odmítáme. Právě jsme přiletěli do země, která je mezi turisty považovaná za jednu z nejpohostinnějších destinací na světě. Určitě se najde jiný způsob jak se tam dostat zadarmo, a proto si to přes most štrádujeme přímo na dálnici – rozhodli jsme si někoho stopnout.

Ani nevím, jestli se tady má zvedat palec, tak pro jistotu používám celou ruku. Několik aut projede a zhruba po deseti minutách nám u cesty staví jakýsi mladší pán. Snažíme se s ním dorozumět anglicky, ale umí ani 5 slov a my arabsky vůbec, takže se nakonec dorozumíme pouhým slovem „Teherán“ a už nastupujeme a jedeme. Po chvilce se stavíme ještě na benzínce u dálnice, kde si řidič nechává dotankovat nádrž a pak už zase uháníme napříč vyprahlou krajinou. Jedeme necelou hodinku, než dorazíme do Teheránu. Řidič zastavuje ještě v nějaké uličce a jde do obchodu. My zůstáváme v autě s nastartovaným motorem a za chvíli už je zpět u nás. Přinesl nám i nějaké sušenky na uvítanou a taky nám pouští z CD svoje písničky, že prý je zpěvák.

Asi za dalších 10 minut už jsme někde v centru a ukazujeme mu, kde se chceme nechat vyhodit. Na rozloučenou se domlouváme s Dannym, že mu tady 200k IRR necháme od cesty za jeho ochotu. Při výstupu nám ale ukazuje, že jsem mu dali málo a na papír píše 550k, s čímž ho posíláme samozřejmě do prdele. Bohužel je velice těžké mu vysvětlil, že není taxikář a že jsme stopovali a tak nás veze za někým, kdo bude umět anglicky. Nejprve stavíme u taxikářů. Jeden z nich mi překládá, kolik stojí cena z letiště, tak mu vysvětluji, že mu nedám nic, protože nejedu taxíkem, ale že jsme stopovali. Překládáme si takhle pár vět a pak odjíždíme pryč. Další zastávka je u nějaké vojenské základny nebo co, kde se baví s několika vojáky a ti jdou pak za námi k autu. Opět probíhá konverzace o tom, že jsme stopovali, že není taxikář atd… Pak nám překládají, že jsou to prý peníze na benzín, tak jim dělám rychlý přepočet kolik tady stojí benzín a kolik to bylo kilometrů, na což zase nemůže nic říct. Vylézám do půl těla z okna a vysvětluji jim, že tohle auto ve kterém sedíme není označené, že tady nikde není cedule taxi, tak jak může chtít tolik peněz co taxi a že jsme prostě stopovali. Ba dokonce jsme mu dali od cesty 200k riálů a že už to nehodlám řešit. Vojáci se tomu smějí a překládají tom unebohému dobrákovi naše slova. 😀 Nakonec mu necháváme 300 tisíc a jdeme do prdele.

Jeden z vojáků, který umí docela dobře anglicky a celou dobu se usmíval a pomáhal nám, nás teď vede na metro. Vypráví nám o tom, jak je to na hovno tady, že musí být v práci snad dokonce zadarmo nebo za nějakou almužnu, a že by rád raději pařil s holkama někde v baru a pil pivo. To nás velice překvapilo a zdá se, že to tady někteří mladí vidí trochu jinak, než se říká. Pak se loučíme a jdeme do metra.

Dole v metru si kupujeme lístky a jdeme na nástupiště. Potkáváme tady i nějakého dalšího Íránce, který s námi jede na zastávku, kterou potřebujeme a pak nás vyvádí i ven z metra. Během toho mi k telefonu dává i jeho sestru, která mluví anglicky lépe a nabízí nám veškerou pomoc. Mockrát mu děkujeme a pak jde zpět do metra a odjíždí na stanici na kterou chtěl původně jet a my už dobře víme, že zvěsti nelhaly. Pohostinnost místních lidí se projevila hned na začátku cesty.

U metra je velké autobusové nádraží a výhled na Azadi Tower, kvůli které jsme tu. Nejdříve jdeme do stánku na falafel, protože už jsme dost hladoví a společně s pitím platíme necelou dvacku. S plným břichem se pak vydáváme k Azadi Tower. Přecházíme rušné silnici a pořizujeme první fotky z Teheránu a pak se vydáváme zpět na autobusové nádraží zjistit kdy co kam jede. V plánu byl Damavánd (5610m) – nejvyšší sopka Asie. Když ale narážíme na nabídku jízdy do Iráku, přehodnocujeme naše plány. Zjišťujeme kdy to jede a pak se vydáváme zpět do metra, abychom navštívili místní bazar.

Vystupujeme na zastávce, kterou nám doporučil někdo z místních a jdeme hledat. Podél cesty ale nenarážíme na nic jiného, než prodejny bot, které občas střídají prodejny oblečení s velice zvláštními figuríny. 😀 Natrefili jsme taky na pány směňující peníze přímo na ulici, tak se ptáme na výměnný kurz. Když zjistíme, že je to vlastně lepší kurz, než ten aktuální, tak chvíli se směnou peněz váháme, ale pak nám dochází, že jsme v Íránu mezi muslimy a všechny obavy nás přechází a měníme peníze.

Cestou zpět do bazaru, který byl přesně na druhou stranu, než jsme šli narážíme na 2 mladé kluky, kteří se s námi dávají do řeči. Když jim říkáme, že jdeme na bazar, tak se nás ujímají a jdou s námi. Nejdříve do metra, abychom popojeli jednu stanici metrem a pak nás vedou k bazaru. Ten už je bohužel z větší části pozavíraný, protože už je odpoledne. Kluci nás zvou na vodnici, tak přijímáme pozvání a jde se na to. Objednáváme si čaj a limonádu, protože na pivo tady jen tak nenarazíte. V Íránu je prohibice a alkohol lze získat jen nelegální cestou.

Abtin, který to tady za nás všechno šéfuje je velice zvláštní druh. Žije v Americe a jeho matka je Izraelka, ale sám se narodil v Íránu. Když k tomu přidáme Davidovu hvězdu, kterou má vytetovanou přes celý krk, není divu, že se po nás všichni divně koukají. Zejména ti vojáci, co sedí 2 stoly vedle nevypadají moc nadšeně. Ono se taky není čemu divit. Izrael a Írán má k sobě tak blízko, jako Severní Korea k té Jižní. Izraelcům je sem vstup zakázaný a stejně tak se sem nedostane ani turista, který má v pase razítko z Izraele. Inu, vybrali jsme si dobrou společnost. 😀 Každopádně se dobře bavíme a když klukům říkáme, že chceme jet do Iráku na výlet, tak se chce Abtin hned přidat k nám. Mohamed musí zítra bohužel do práce, ale že prý by se připojil třeba později.

Opouštíme čajovnu a jdeme chytit taxi, které nás odveze k Abtinovi, aby si vzal s sebou nějaké věci na cestu. Ptá se, jestli mu bude stačit 500 dolarů, tak ho ujišťujeme, že určitě ano, vždyťjedeme jen na 2 dny. Taky se nás ptá, proč zrovna Irák, že ten je na hovno, protože tam žijou muslimové a ty prý moc nemusí. 😀 Že máme jet raději do Arménie, ale vysvětlujeme mu, že do Iráku se jen tak šanci podívat nemáme, takže zůstáváme neoblomní.

Čekáme asi 15 minut s Mohamedem venku a pak vychází Abtin s kufrem plným věcí. 😀 Ach ti Amíci. Jedeme do Iráku a on si vezme naleštěný boty, košili a kufr na kolečkách, to bude něco. 😀 Jdeme za roh do nějakýho kanclu, kde mají známé, tak se tady seznamujeme a pak nasedáme k jednomu z nich do auta a jedeme na bus terminal. Cesta je ale příšerně zacpaná a máme strach, že to do 19 hodin nestihneme a ujede nám to. Nakonec jsme to ale přece jen stihli, tak pospícháme na zastávku a kupujeme 3 lístky do Erbilu na severu Iráku.

Jelikož máme ještě chvíli času, jdeme si do obchodu koupit nějaké jídlo na cestu a rovnou si tady dáváme i večeři. Všechno za nás platí Abtin, takže jsme zase něco ušetřili, jen škoda toho piva, to by opravdu bodlo! Jsme rádi, že s námi jede, protože persky (farsi) neumíme a vyznat se v těch znacích na lístku by mohl být docela problém. Naštěstí nás Abtin dovedl k tomu správnému, tak nakládáme zavazadla a jdeme se usadit. Autobus je luxusní, pouze 3 sedačky v řadě, takže je tu dost prostoru a ani nás nemrzí, že je před námi 20 hodin v autobuse. Dokonce s námi jede i spousta dalších lidí, takže se cítíme bezpečně. Po rozdání svačinky pomalu usínáme, zítra nás čeká další dobrodružství.

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>