Noc byla velice zajímavá, takže budíček nebyl zrovna příjemnej a absence klimatizace naší náladě taky moc neprospěla 😀 Aspoň nás uklidňoval fakt, že budeme za chvilku v chládku v shuttle buse a můžeme ještě něco naspat.

Gaza šel do sprchy a já si mezitím vyklepal boty, jestli v nich něco nepřespalo a složil moskytiéru. Pak přišla řada na mě, ale ledová voda v kombinaci s totálně rozpáleným tělem mi nějak nesedla, tak jsem řval a nadával jak svině před porážkou. Když jsem vylézal z koupelny na zahradu, tak tam stálo asi 6 místních s panem domácím a náramně se bavili na můj účet 😀 Podle Gazy jsem řval asi víc než jsem chtěl. Zabalili jsme si a vydali se směrem k tourist centru, kde jsme kupovali zájezd. Moc jsme nestíhali, tak jsme šli rovnou a naposled se rozloučili s Yogyakartou. Sprcha byla zbytečná, protože vedro bylo neskutečný. Naštěstí jsme měli ještě 5 minut, tak jsme si nakoupili něco k snídani a vydali se zpátky. Chvilku jsme seděli v kanceláři a pán nám vyprávěl, že se mu zrovna narodilo dítě a je zde místním zvykem, že se v jeho 21. dni udělá velká hostina a musí obětovat nějaké zvíře pro sousedy a celou rodinu.

Po chvilce zvoní telefon a my můžeme vyrazit uličkami k hlavní silnici, kde nás měli nabrat. Najednou přijíždí starej minibus plnej lidí a my si děláme srandu, že to bude pro nás.  A ono bylo 😀 Vše se seběhlo tak rychle, že najednou sedíme oba vedle řidiče a ja si kolena drtim o palubní desku. K tomu nám sluníčko pere do držky a o funkčnosti  klimatizace by se taky dalo polemizovat. Začínáme zjišťovat, jak to tady s těmi SUPER LUXURY DELUXE VIP busama je 😀 Uklidňujeme se faktem, že je to jen necelých 400km, ale jelikož víme na jaké úrovní je místní doprava, tak je to spíš poslední výkřik zoufalství 😀 Celou cestu jsme v nějaký zácpě a vidíme okolo silnic plno žebráků, který se snaží něco prodat nebo hrají třeba na kytaru a obchází auta. Zajímavostí také bylo, jak se tady snaží vymyslet různá zaměstnání. Takže tady funguje něco jako živý semafor. Najednou vám na křižovatce skočí někdo do cesty, aby mohly projet druhé auta a ty mu na oplátku dají pár drobných, protože nemuseli tak dlouho čekat. Docela by nás zajímalo, jak dlouho by vydržel takový semafor třeba na pražské magistrále než by dostal baseballkou přes držku 😀 Ale tady je úplně jiná mentalita a na silnicích je to vidět na první pohled. I když musí čekat, tak jsou všichni trpělivý a nevybíjí si vztek na ostatních řidičích.

Za celou cestu jsme měli jen jednu zastávku na jídlo, kde byly klasicky přemrštěné ceny, protože si takhle dohazují kšefty. Navíc tam vařili vážně hnusně. Na místo dorážíme okolo 8 večer, takže jsme dali necelých 400km za 12 hodin s jednou přestávkou – slušný skóre. Na místě se dozvídáme, že musíme zaplatit nějaký poplatky za vstup na sopku a svezení jeepem. Jsme pěkně nasraný, protože o tom napadlo ani slovo, ale co nám zbývá. Každá zkušenost něco stojí a my víme na co si dávat pozor. Přesedáme do jiného minibusu a tentokrát do toho, co nám byl slibován při koupi zájezdu. Už chápeme jak důmyslně to mají vymyšlené a musíme se tomu smát 😀 Čeká nás ještě hodinová cesta serpentýnami. Docela nás mrzí, že už je tma, protože tady musí být nádherný výhled.

Nahoře je pěkný chladno, tak se jdeme hned ubytovat do našeho pokoje s terasou. Po zabydlení se jdeme ještě kouknout po okolí, jestli tady není nějaký obchůdek. Naštěstí nacházíme a dokonce i s pivem. S tím jsme opravdu nepočítali, takže si kupujeme 2 kousky asi za 80kč, což je na indonéské ceny piv docela přijatelná cena. Lehce po půlnoci jdeme spát, protože nás čeká brzké vstávání na východ slunce.

náš noclehnáš nocleh

 

Danny