Ráno jsme se probudili v letištní hale Singapuru, tak pomalu balíme věci a přesouváme se k našemu gatu. Let proběhl v pohodě, vyřizujeme víza (35$ – aktuálně se už neplatí) a čekujeme směnárny. Ani nevíme jakej kurz přesně je, tak se snažíme najít wi-fi. Dobrý, tohle se bude počítat dobře, všechno stojí dvojnásobek. Vycházíme ven a zažíváme trochu toho kulturního šoku. Zase jsme úplně někde jinde. V automatu na vodu si kupujeme 0,5l lahev za 2Kč. Teda aspoň si to myslíme. 😀 Stála 20 Kč! Ach jo, musíme odečítat tři nuly, ale to už je fuk… Taxíky nás chtějí pořádně natáhnout a tak všechny slušně posíláme do prdele. Jsem v Indonésii a nepojedu pár km do centra za 350! Jdeme za místníma na autobusovou zastávku. Sice nám tu nikdo nerozumí, ale jeden ochotný chlapík se nám snaží co nejvíce pomoct a nakonec nám doporučuje jet do Burgaru, tak kupujeme jízdenky a hledáme náš autobus. Pár jich odjede a pak přijede ten náš, tak rychle naskakujeme a už odjíždíme.

Do půl hodinky jsme u vklakového nádraží, kde vystupujeme. Snažíme se tu nějak zorientovat, nakonec nám pomáhá další dobrák, který nám vysvětluje celou situaci ohledně lístků na vlak, ale bohužel má pro nás zklamání. Do 27.12. jsou všechny vlaky do Yogyakarty plné. Co teď? Hodně jsme na to spoléhali. Venku se ještě bavíme s místním, který tam jede někdy v noci autem a nabírá lidi, ale nesouhlasíme s cenou. Vracíme se zpět k tomu hodnému pánovi, se kterým se dá domluvit anglicky. Doporučuje nám autobusové nádraží, že by tam mělo být ještě volno. Sice to není, co jsme si představovali, ale nakonec vycházíme ven najít odvoz. Maximální cenu jsme si stanovili na 60k IDR, protože jsme si zjistili vzdálenost a víc nedáme. Taxikář chce asi 80k IDR, nabízíme mu maximálně 60k, ale nechce na to přistoupit, a tak se vydáváme za tuktukářem. Ten říká ejty, ale ty opět si stojíme za svým, že náš strop je 60k. Zkoušíme to ještě jednou, ale nesouhlasí. Pak přichází další tuktukář a říká moment. Vytahuje peněženku a z ní jednu padesátku a jednu desítku. Myslíte za tolik hoši? Ano, to přesně myslíme. Najendou se začnou oba usmívat a nakládají naše bágly do tuktuku, že je všechno v pořádku. Tehdy nám došlo, že myslel ejtýn, nikoliv ejty. 😀 Druhej tuktukář po něm chce ještě provizi, že mu zajistil super kšeft a pak už vyrážíme. Tak jsme zase jednou něco prodělali. 😀

Celou cestu se nestačíme divit, všude špína, chudoba a zácpy. Po čase už mi vrtá hlavou, jestli nás neveze zase někam podělat… Nakonec nás přiveze k autousovému nádraží. Teda pokud se to tak dá nazvat. Je tu spousta lidí, stánky u kterých si máme koupit lístky vypadají jako pár krabic a nad nimi střecha s plachtou vzadu. Takovej klasickej stánek někde v tržnici. Bohužel pro nás mají špatnou zprávu, do Yogjy máme dneska už plno. Hlavou se mi honí, že budeme muset strávit noc v tomhle městě, ale naštěstí v zápětí přichází chlápek, že má ještě 2 místa v jiném autobuse, tak jdeme s ním. Cena je poměrně vysoká, ale jsme v háji a dostat se odsud musíme, takže přistupujeme na 200k IDR za lístek. Odjezd v 7 hodin večer, tak si vyměňujeme čísla a pak už mizíme někam pryč.

cesta tuktukem na autobusové nádražícesta tuktukem na autobusové nádraží

Po chvilce narážíme na 7/11, takže rychle kupujeme piva, které tady rozhodně nejsou levné, ale žízeň je veliká a život nám utíká. K tomu polévku a sledujeme ten šílený provoz okolo, elektrické vedení i to, jak jeden místní pomáhá autům za pár drobných s výjezdem z parkoviště do ulice. Pak už se vydáváme do blízkého obchoďáku, kde na nás kouká s otevřenou pusou. Všechny holky se na nás neustále usmívají a my víme, že jsme správně. Proto taky nikam nepospícháme a všechno si tady důkladně prohlížíme. 😀 Nakonec zaplujeme do McShitu na zmrzlinu a usedáme venku. Za chvíli si vedle nás přisedne asi 5 mladších holek, které se neustále usmívají a nenápadně si nás fotí. Doufám, že to takhle bude všude a pak už se balíme zpět a míříme opět do našeho 7/11, který je blízko „autobusovému nádráží“ nebo spíše blízko toho místa, kde stojí náš autobus. Cestou potkáváme maminku s dítětem, kterému jsou maximálně 3 roky a sbírají podél silnice plasty. Nevěříme svým vlastním očím s jakou grácií se tak malé dítě pohybuje blízko projíždějících aut a sbírá odpadky… Usedáme na náš flek u 7/11, dáváme další pivko a vychutnáváme si velice zajímavou místní atmosféru.

Přicházíme k našemu autobusu, cenosti si bereme raději k sobě a vydáváme se na cestu. Tohle je tedy jiná. Cesta dlouhá 500 km se neskutečně protahuje. Neustále někoho předjíždíme, autobusák v jednom kuse troubí a jeho klakson je tedy opravdu něco. Pokaždé když zatroubí, vzbudí nás to. A jelikož troubí každou chvíli, budíme se neustále. Do toho vždy když se podívám před sebe, vidím jak předjíždíme a naproti nám auto, takže raději zapadám zpět do sedačky a snažím se tam nedívat… 😀 Naše jízda končí až po neuvěřitelných 15 hodinách!

 

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | DALŠÍ >>