Ráno se probouzíme ještě pěkně zlitý a ačkoliv se nám vůbec, ale vůůůbec nechce, musíme vstávat, jinak nestihneme maršutku do Vardzie, tedy místa, kde se nachází kdysi osídlené skalní město. Navíc nemáme čas, ztrácet čas. Před námi je jen několik málo dnů a nastavili jsme neuvěřitelné tempo a když ho udržíme, stihneme navštívit téměř všechno, co jsme chtěli vidět (rozuměj projet celou Gruzii).

Zastávku maršutek nemáme zas tak daleko, takže stíháme v pohodě. Horší to bylo u pokladen, kde jsme se dozvěděli nešťastnou zprávu, že do Batumi jezdí jen jedna maršutka denně a ta už je pryč. Neztrácíme hlavu, kupujeme lístky do Vardzie a za chvíli už uháníme zhruba dvě hodiny dlouhou cestou do sklaního města.

Příjezd do hor byl krásný a téměř ihned po vsýtupu se před námi rozprostírá skála s destíkami děr uvnitř. Tady mám pocit, že jsme platili i nějakej bakšiš, ale moc to nebylo, cca 5 GEL. Pak už stoupáme do kopce a přicházíme k první díře. De facto nic zajímavého, prostě díra ve skále, ale seznamujeme se tady se skupinkou Izraelců a fotíme je. Asi ze 3 m hází jeden z nich svojí zrcadlovku Dannymu, tak chvíli nedýchám, ale vše v pořádku. 😀 Cítím, že dneska nám bude přáno.

Společně se couráme podél skal výše a výše, až přicházíme k místu, kde se to dá konečně pořádně projít dovnitř. Děláme si společné fotografie, povídáme si o našich cestách, zajímá je i Írán, kam se chystáme za měsíc a opět se ukazuje, jak nesmyslné jsou tyhle mezinárodní spory. Prý to tam musí být moc hezké, nicméně Izraelcům je do Íránu vstup zakázan. Někde v jeskyních se od sebe oddělujeme a společně s Dannym prozkoumáváme všechna možná místa, včetně těch, kde jsem se protáhli mezi mřížemi. Pečlivě všechno dokumentuju na video při procházení chodbiček a absolutně nechápeme, jak to tady dokázali vybudovat. Prostě takový městečko ve skále pro 50 tisíc lidí. Keramické potrubí, stáje, pekárny, kostel. Moc bychom si to přáli vidět na vlastní oči v době největší slávy, tedy ve 12.století.

Během toho bloudění po chodbách jsme se s Dannym nemohli najít. Šel jsem čekat ven, ale Danny nikde a věděl jsem, že za chvíli jede jediná maršutka zpět do Akhaltsikhe, tak jsem se vydal na cestu zpět dolů. Při otáčení zpět jsem ho ale za celou dobu nikde neviděl a jen horko těžko jsem si dokázal představit, že by šel Danny dolů dřív, než já. Na to se známe až moc dobře, proto jsem raději zrychlil, abych přemluvil řidiče, aby se případně o něco pozdržel s odjezdem.

Dole mě řidič ujistil, že odjíždíme až za deset minut, takže jsem se v klidu mohl vydat do místní restaurace, abych zjistil, co zde nabízejí. V lednici jsem viděl krásně vychlazené piva, kterým bych určitě nepohrdl, ale už znám místní kvalitu piv a nějak jsem neměl chuť. O chvíli později se přece jen rozhodnu vyzkoušet nějaké gruzínské pivo, které jsme ještě neměli a modlím se, aby to nebyl stejný patok jako ty poslední dvě. Inu, jak já to jsem neponaučitelný. Prý 2x do téže řeky nevstoupíš – to určitě! 😀 (používám zde nespravný význam této starověkké moudrosti)

Za chvíli přichází Danny, tak mu s radostí dávám napít, ale ani on nejeví zájem o tenhle patok, a tak se skládáme do maršutky a vyrážíme zpět do Vardzie. Cestou si pouštíme videa, co jsme to tam všechno zase vyváděli za kraviny a jsme zpět na našem parkovišti. Sháníme tady maršutku nebo taxík do Batumi, ale na „Batumi“ nám všichni odpovídají „Kutaisi“. Pouze jeden z nich nám sice odpovídá „Kutaisi“, ale snaží se nás strčit do maršutky. Když mu potřetí říkám „Batumi“, tak mi odpovídá „Da, Batumi“ a strká nás opět do maršutky. Začínáme s Dannym radovat, ale teď jsme přijeli a maršutka právě odjíždí a my si musíme ještě dojít pro věci. Přemlouváme řidiče, aby na nás pět minut počkal, že si jen za roh doběhneme pro věci – souhlasí.

Teď začíná ten pravej sprint. Máme maršutku do Batumi, která vlastně do Batumi jet nemá, ale nemáme moc na výběr a je na odjezdu, takže si musíme pořádně máknout. Sen o tom, jak se najíme se rozplývá a rozdělujeme si úkoly. Já běžím na pokoj, abych nám zabalil věci, zatímco Danny skočí dole do vinárny a nakoupí zásoby vína na cestu. Do báglů rychle sbalím všechno co vidím, pak je popadám a opuštím naše skvělé ubytko. Danny akorát vychází z vinárny, takže si bere svůj batoh a sprintujeme zpět k maršutkám. Asi 100 m od zastávky už fakt nemůžu, dostavuje se únavu, prázdný žaludek a mám pocit, jako by to se mnou mělo seknout, ale nějak to už doklepnu. Házíme bágly do kufru a vyrážíme na cestu.

Ta velká spousta vína nám cestu dělá ale velice záživnou. Vedeme spolu diskuze, které ještě více prohlubují naše přátelství. V Kutaisi se odpojují postupně všichni, až zůstáváme v maršutce jen my dva. Naše naděje stoupají, protože tahle maršutka měla končit v Kutaisi. Že by ale jen kvůli nám dvoum jel skoro jednou tak dlouhou jízdu se nám moc nezdá. Náš řidič neustále telefonuje a uháníme si to dále. Jakmile dotelefonuje, tak nám říká, za kolik to budeme mít celkově do Batumi, že na nás čeká poslední dnešní maršutka tímto směrem. Ten chlapík je boží, všechno vyřídil po telefonu, celkově jsme to měli za 30 GEL, z toho snad jen do Kutaisi to bylo za 15-20. Po výstupu lituju, že jsem mu nedal víc, měl jsem pocit, že jsem to udělat měl. Tohle vnitřní cítění mě nikdy nezklamalo, ale už sedíme v jiné maršutce a uháníme pryč.

Už jsem docela společensky unavení, tak postupně usínáme. Já se probouzím v okamžiku, kdy ležím na podlaze a všechno mě bolí. Naprosto nechápu co se stalo, dokud mě Danny neuvádí do obrazu. Sesunula se semnou sedačka na které jsem seděl a byla povolená. Z nosu se mi spustila krev, navíc jsem se praštil o kovovou konstrukci držící sedačky k podlaze, takže mi trochu natéká obočí a do toho jsem si i trochu natrhl zadní část hlavy, ale nic závažného. Víc mě sere, že si uvědomuji, že jsem nechal v první maršutce kameru. Je mi přesně jasné, kde vypadla, protože mi tam vypadla z kapsy už jednou a umístil jsem ji do téže kapsy znovu. Tuhle situaci lze snadno vysvětlit tím, že jsem tomu řidičovi měl nechat tolik, kolik jsem cítil, že mám nechat – neuposlechnutí vnitřního hlasu se vždy dostavuje instantně.

Za chvíli přijíždíme do Batumi, kde se na nás sbíhají taxikáři a koukají na mě, jako bych od někoho právě dostal přes držku. 😀 Pomáhají nám ohledně vypátrání kamery a kde máme zítra být. Už je večer, taxi nechceme, ale jeden taxikář nám zaveze za pár lari k nějaké babušce, kde se můžeme ubytovat, tak souhlasíme.

Platíme klasickou částku 15 lari a připravujeme se vyrazit do města. Jsme docela kousek od moře, ale neuvědomujeme si, kam jsme přesně přijeli, takže se vydáváme přesně na druhou stranu. Na hlavní silnici si kupujeme v obchodě naše první kvevri a před obchodem potkáváme partu mladíků, kteří na nás pokřikují „kurvaaa“ a „pííčooo“ 😀 tak tam na sebe všichni vysmátý takhle chvíli pokřikujeme a pak kluci nasedají do auta a jedou pryč. My se podél hlavní cesty snažíme dostat k moři tou nejdelší možnou cestou. Horší by to bylo už jen kdysme šli zpět do vnitrozemí… 😀 Po chvilce nás to přestává bavit, tak jdeme vyzkoušet, jak tady funguje stopování. Sotva zvednu palec, už nám staví nějakej mlaďas v bavoráku, kterej neumí ani slovo rusky a vzhledem k tomu, že my vlastně tak ani moc ne 😀 tak mu ukazujeme rukama ať prostě jede rovně k moři.

Vystoupili jsme o chvíli později v tý nejvíc nasvícený části města a odtud jsme si udělali okruh podél moře až do McShitu na tousty. Ten tady prodávají s pitím asi za tři pětky a sýr (jestli se tomu tak dá říkat) tam je aspoň klasickej a né ta jejich sračka, kterou tady cpou do všeho… Danny tady chytnul klasický hrábě, kdy se z jednoho meníčka staly hned čtyři a když si chtěl objednávat pátý, tak jsem ho pomalu musel odtáhnout pryč… 😀 😀 Nakonec jsme skončili zpět u bábušky a zalehli do postele. Dneska to byl zase pořádně náročnej den a zítra brzy pokračujeme!

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>