Není čas, ztrácet čas. Takže v 7 budíček a rychle na maršutku, abychom stihli náš narvanej program. Včera jsme si představovali to vstávání o poznání lehčí, ale to se není čemu divit po tolika vína. 😀 Na druhou stranu lepší než vstávat do práce. Ve starých maršutkách se moc spát nedá, ale ono by to tady stejně ani moc nešlo. Když člověk projíždí Velkým Kavkazem a vnímá tu všudypřítomnou nádhernou scenérii, tak by snad byl hřích usnout. Po cestě klasicky potkáváme samý krávy a dokonce i obrovský stádo ovcí. Obdivujeme, jak s pastevcem poslušně přechází silnici. Pak si ale uvědomíme, že nemusíme chodit ani moc daleko, abychom viděli, jak lehce dokáže být zmanipulovatelné stádo nevědomých oveček 😀

Po několika hodinách přijíždíme na maršutkové nádraží. Tahle část Tbilis nepatří k těm nejkrásnějším, tak jdeme rovnou na metro. Mezitím si ještě Gaza stihne roztrhnout tepláky při tom, co si je zasekl o nějakej hrnec a zboural půlku stánku 😀 Klasickou uličku bídy, kde sídlí plno bezdomovců zdoláváme rychle a už míříme do východní části Tbilisi, kde vyčnívá zřejmě největší dominanta katedrála Nejsvětější Trojice, která měří úctyhodných 86metrů. Po cestě kupujeme ještě nějaké špagety v supermarketu. Po katedrále naše další kroky směřují k řece a k mostu Míru, kde se kousek nachází i prezidentský palác. Moc se nám líbí Tbiliské uličky i to, jak je hezky zkombinovaná část s tou moderní.

Po chvilkové relaxaci v místním parku vyjíždíme lanovkou k pevnosti Narikhala odkud je krásný výhled na celé Tbilisi. Lanovka se táhne přes staré město, takže už ze shora plánujeme zpáteční cestu. Výhled je vážně krásnej a my si říkáme, proč jsme téměř ve všech cestopisech četli o Tbilisi jako o hnusném sovětském městě. Máme to štěstí, že dokážeme vnímat krásu téměř všude. Cestou dolů kupujeme pár pohledů a za chviličku se už touláme starou částí.

Jelikož nás tlačí čas, tak míříme na náměstí Svobody. Trochu bloudíme, ale za chvilku už jsme na místě. V infocentru zjišťujeme, jak se dostaneme do skalního města Vardzie. Bohužel pro nás tam přímo nic nejede, takže musíme nejdříve do města Akhaltsikhe u Tureckých hranic. Z něho by už neměl být problém se dostat do Vardzie. Skáčeme na metro, po cestě kupujeme nějaké jídlo do zásoby, víno na cestu a jedeme metrem zpátky na maršutkové nádraží. Najít maršutku byl docela problém. Naštěstí nám pomohli místní – každý je zde i přes svůj vražedný vzhled neskutečně příjemnej a nápomocnej! Jen jim „chybí“ ta angličtina, ale aspoň je díky tomu sranda 😀 S pomocí ostatních maršutka nalezena, tak se jdeme najíst do nádražní haly, která by hygienickou prohlídkou rozhodně neprošla. Naštěstí nejsme pusinky a nemáme ani moc na výběr. 😀 Po jídle jdeme hned na WC, což byl vážně zážitek. Tak nechutný hajzly jsme nikdy neviděli a že jsme toho viděli hodně. Škoda, že to z tý fotky nejde poznat.

Samotná cesta maršutkou s vínem byla úžasná. Za chvilku se k nám otočil 54letý Gruzínec , který překvapivě mluvil docela slušně anglicky. Pracoval totiž v Německu a sám navštívil českou republiku. Řešili jsme plno věci od fotbalu až po politiku. Dost nás překvapilo, že žije v Turecku 5 miliónů Gruzínců. Samotná Gruzie má zhruba jen 4.5 miliónů obyvatel. Dokonce nám náš nový kamarád nabídl, at s ním vystoupíme a přespíme u jeho rodiny. Bohužel nemáme moc času, což nás hodně mrzí, protože by to byl určitě úžasný zážitek. Zjišťujeme, že Gruzínci jsou opravdu pohostinný a nebyly to jen fámy. Jediná nepříjemnost byla, že jsme potkali při pauze na WC přejeté štěňátko a samy jsme jednoho psa srazili. Bohužel se není čemu divit – psi jsou tady ohromně přemnožený a bez majitelů.

Do města Akhaltsikhe jsme dorazili už za tmy. Ihned jsme se začali zajímat, jak se dostaneme do Vardzie. Vypadá to jako by tady chcípl pes 😀 Taxikáři nás ujišťují, že se do Vardzie dneska nedostaneme a nabízejí nám „přátelskou“ cenu za odvoz 😀 S díky odmítáme. I přesto nám doporučují, kde se levně ubytovat a jak se zítra dostat dál. S taxikáři máme dost negativní zkušenosti, tak jsme už naučený jim nedůvěřovat, ale tady v Gruzii nám i přes odmítnutí několikrát pomohli. Nestačíme se divit.

Jsme docela zklamaný, že se nedostaneme tam, kam jsme dneska chtěli. Navíc den končíme v díře o který nic nevíme a pochybujeme, že by tady vůbec něco bylo. Na druhou stranu celkově jedeme nad plán a nemá smysl se kvůli tomu trápit. Jakmile ale dorazíme do baráku, který nám doporučili, tak se nestačíme divit. V takovým luxusu jsme snad ještě nebydleli. Navíc cena 30 GEL/pokoj (cca 300kč) je za tenhle byt víc než přívětivá. Třešnička na dortu přišla, když jsme se šli podívat na terasu s který jsme viděli cca 100m vzdálený ohromný, nasvícený hrad! Naprostá paráda! Jsme vyřízený jak ten sraženej pes, ale když to vidíme, tak házíme batohy do rohu a běžíme ven prozkoumat okolí. Jsme na vlně, takže  to nebylo ještě všechno. Přímo pod barákem vidíme obchod, kde prodávají stáčený víno za pár korun a pivka Bernard zhruba za dvacku. Kupujeme zásoby a jdeme směrem k hradu.

Na zídce u hradu otevíráme pivka a diskutujeme o tom, co jsme za dnešek zažili. Ještě ráno jsme byli pár kilometrů u hranic s Ruskem a teď jsme na druhé straně Gruzie pár kilometrů od Turecka. Nesnášíme nudu a tu jsme rozhodně dneska nezažili. Jdeme se podívat přímo do hradu. K našemu překvapení je brána otevřená. Přece jenom už je hodně pozdě. Celý si to tady procházíme, dokonce tu potkáme jednoho Švýcara, kterej objíždí Gruzii na kole. Po chvilce se s ním loučíme a jdeme prozkoumat i trochu nepřípustné části komplexu. Je to tady celý vážně překrásný.

Po prohlídce jdeme domů, kde máme v plánu popít víno a konečně si dopřát trochu odpočinku. Za nedlouho se přidává i Khvicha, což je 16ti letý synovec bábušky. Posílá ho k nám, aby si procvičil angličtinu. To nám vůbec nevadí, aspoň se dozvíme nějaký zajímavosti o Gruzii a navíc ho ožereme. Což se nám moc nepovedlo, protože víno se zde exuje po deckách, takže nás spíš ožral on 😀 Za chvilku se přidává i Christopher – to je ten švýcar z hradu. Začneme se objímat a hned nalejváme i jemu víno. Nakonec z toho byla slušná párty a my si s ulehnutím do postele jen uvědomili, jak jsme byli zklamaný, že jsme nestihli vše, jak jsme chtěli a nakonec z toho byl úplně parádní večer na místě do kterého jsme ani neměli v plánu jet. Zase se nám alespoň potvrdilo, jak je lepší od života nic neočekávat a brát vše, co nám přinese bez hodnocení a s pokorou. Ale už je čas jít spát. Zítra nás toho čeká taky nesmysl. Dobrou!

Danny

<<PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>