Budíme se s přistáním letadla na runway okolo 4. hodiny ranní. Pomalu rozlepujeme oči, opouštíme letadlo a vcházíme do letištní haly. Letiště v Kutaisi není moc velké a najít tady spaní bude možná trochu oříšek, ale zvládnout se dá cokoliv. Nejdříve prozkoumáme okolí a pak se uvidí. U stánku s lístky na maršutku (dodávka určená pro veřejnou dopravu) zjišťujeme, že za půl hodiny odjíždí maršutka do hlavního města Gruzie – Tbilisi. Dáváme společnou řeč a nakonec lístek za 15-20 GEL (1 gruzínské lari, cca 10 Kč) kupujeme a opuštíme letiště. Nemáme moc času, takže oproti původnímu plánu se vyspat na letišti a ráno okolo 8-9 hodiny dojít pěšky do centra ušetříme několik cenných hodin.

Venku se na nás seběhne parta naháněčů, ale všechny ujišťujeme, že nic nepotřebujeme, že máme lsítky na maršutku. Jeden z nich nás k nim dovádí a my usedáme poprvé do jedné z nich. V Gruzii se anglicky takřka nedomluvíte, naštěstí je čeština velice podobná ruštině, kterou tady ovládá většina Gruzínců, a tak nahodíme ruský přízvuk, trochu zdeformuje češtinu, přidáme ruce a nohy a rázem je ta komunikace s místními mnohem snažší. Jsme velice unavení, takže usínáme téměř ihned po výjezdu.

Cestou stavíme u nějakého krámku, kde si nic nekupujeme, protože nemáme rozměněno, ale naštěstí tady tekla pitná voda. Potkáváme i 2 čechy, kteří si koupili levné letenky do Gruzie, aby se pak pomocí maršutky a vlaku dostali do Ázerbájdžánu, což nás docela nadchlo, ale když jsme slyšeli kolik tisíc dali za víza, tak nás to celé nadšení nějak přeslo. 😀 Asi za 3-4 hodiny nás maršutka vyhazuje v Tbilisích u nějakého náměstí.

Jen co vystoupíme, domlouváme si cenu s dalším maršutkářem. Je to ale pěknej zmrd co nás chce natáhnout, tak ho posíláme do prdele a jdeme někam vybrat/směnit prachy. Hned kousek vedle je infocentrum, tak nabíráme užitečné informace, prospekty a jdeme dál. Obcházíme náměstí kde vybrat, ale u bankomatu byl nějakej problém s kartou, tak nakonec vyměňujeme eura za pěkný kurz u jednoho místního. Kupujeme vodu a jelikož už jsme docela hladoví, tak míříme vedle do subway na bagetu a na poradu.

Posilněni kouskem jídla jsme rozhodnuti využít metro a dostat se na velké nádráží, odkud bychom si měli chytnout maršutku do hor za pětinovou cenu, než nám nabízel ten chlapík na náměstí. Po eskalátorech sjíždíme k metru a zjisťujeme, že jsou Gruzínci pořádní macci a jde z nich neskutečný respekt. Pár stanic a jsme tu. Následujeme masu vycházejících lidí a rozprostírá se před námi velké nádraží plné maršutek a naháněčů. Asi 20 jich odmítáme, než se konečně dostaneme k místu odkud by to mělo jet do Kazbegi. Podle nápísů na autech to ale nepoznáte, protože Kazbegi vypadá asi nějak takto „ყაზბეგი„. Naštěstí je tady spousta ochotných lidí a ukládají nás do jedné z maršutek. Danny jde ještě nakoupi první plzeňská piva, aby nám cesta rychleji utekla a onedlouho už vyrážíme do hor. Na to kolik je hodin, jsme velice rádi, že jsem se dokázali dostat už tak daleko!

O to větší překvapení nás čeká, když za nějaké 2 hodinky vystupujeme v Stepantsminda (Kazbegi) s výhledem na Tsimbu Samebu – hlavní důvod, proč tu jsme. Hned u výstupu se nás ujímá jedna babuška, která nám nabízí přespání u ní na baráku. Prý je to kousek, tak nemáme co ztratit a podíváme se. Cestou jsem si všimli i několika dalších guesthousů, takže to tady s bydlením asi nebude žádý problém. Za chvíli jsme tam a po krátkém smlouvání se necháváme ubytovat za 15 lari na osobu. Vzhledem k tomu, že jsou zatím asi 2 hodiny odpoledne, připravujeme si věci na výšlap a k Tsimbě Samebě se vydáme už dnes!

Na hlavní ulici si dáváme naše první chačapuri (sýr zapečený v těstíčku). Ze začátku si to nejvíc vychvalujeme, ale po půlce už to zas tak dobrý není a ke konci už si to znovu dát nechci… 😀 Tady bych podotkl, že je to dost o vkusu, protože někdo chačapuri miluje a dokáže to jíst každý den několikrát. Aspoň jsme do sebe něco dostali a pokračujeme dál. Určitě bych neměl opomíjet, že je to tady jedna kráva vedle druhý. Už cestou sem do Kazbegi jsme se bavili, kolik kráv jsme na cestách potkali. Tady v horách je to ještě ve větším měřítku. Těsně před odbočkou ke kostelíčku je místní obchůdek, ve kterém je spousta pro nás neužitečných věcí. Vlastně jsou tady především jen nějaké sušenky s velkou trvanlivostí. Něco ochutnám, ale stálo to za prd.

Cestou nahoru zjišťujeme, že držíme neuvěřitelné tempo a brzy budeme nahoře. Ze spoda to vypadá rozhodně dál, ale jak je to do strmého kopce, tak těch cca 430 v.m.vypadalo opravdu daleko a stihli jsme to ujít za 45 minut bez problému. Najednou pro nás vypadala blízko i hora Kazbeg (5047m), ale jelikož jsme ve 2170 m a bez vybavení, necháme si tuto krásně vypdající a sněhem pokrytou horu na jindy. Místo toho si děláme pauzu a pořizujeme spoustu pěkných fotek. Nakoukneme i do kostelíčka a pak se obklikou vydáváme zpět.

Fascinuje nás, jak si tady ty krávy v horách dobře vedou a bez okovů se tady prohánějí. Téměř u silnice se stavíme u studánky s pumpou, kterou si tady bez problému obsluhuje jedna z krav. 😀 Její společnici zatím vybírá popelnici a mezitím, co si tady ty krásky fotíme a tankujeme vodu se kolem nás prožene několik selátek a my se tím neskutečně bavíme. Harmonie mezi lidmi a zvířaty tady plyne na plné obrátky.

Na hlavní silnici se stavíme opět u krámku, abychom se odměnili místním pivem. Danny otevírá svojí flašku trochu krkolomným způsobem nějakým kamenem, což mě docela fascinuje. Celá situace končí tak, že si prořízl prst včetně půlky nehtu. 😀 😀 Tentokráte jsme ale zvolili pěknej patok a domlouváme se, že místní pivo už nikdy. 😀 Konec konců jsme v oblasti, kde se nachází jedno z nejlepších vín vůbec. Usedáme na lavičku a jak tam pijeme tu břečku, přidávám se k nám i potuplný pes a hlídá nás. Občas kolem projde kráva, některá se před námi rovnou vysere, což je dobře zdokumentované i na fotce 😀 jinak je to tady docela poklidné.

Naproti nám je vinárna, tak se tam jdeme podívat, co přesně bychom mohli ochutnat. Gruzie je také specifická vínem kvevri, které tady stále vyrábějí klasickým způsobem už 10 tisíc let! Samotné nasbírané víno se rozšlape uloží do velkých hliněných nádob a zakope pod zem. Zhruba po půl roce se vykope a můžete pít velice specifické víno bez jakýchkoliv přísad! Čím déle je víno pod zemí, tím lepší má chuť. Zatím si ho ale nekupujeme, protože je poměrně drahé a volíme levnější variantu a bereme nějakou doporučenou flašku na ochutnání. Paní, která tady prodává nás zaskočila perfektní angličtinou a otevřela nám i flašky, což odvrátilo potíže s otvíráním. Jen nás dost mrzí, že si žádnou flašku nemůžeme vzít s sebou do letadla, byl tady velký výběr i ručně dělaných flašek.

Naše další kroky teď míří do našeho příbytku, kde si dáme sprchu, necháme tam batohy a vyrazíme někam na jídlo. Cestou domů, když ochutnáváme právě zakoupené víno, potkáváme krávu, která stojí před branou domu a bučí. Děláme si srandu, že přišla domů a za několik dalších metrů potkáváme další krávy, které leží před branami – začíná nám to být divné. Do sprchy vlezu na necelou minutu, protože tekla ledová voda a honem skáču do postele s pěkně teploučkou peřinou. Danny je ve sprše o poznání déle, zřejmě proto, že se mu podařilo nastavit vlažnou vodu za pomoci kohoutku z předsíně. Ty vole ale tohle je vždycky! 😀 Jsou třeba 4 sprchy a já si vlezu do jediný, kde teče ledová. Ještě že už jsem si zvykl… 😀 Taková malá vsuvka, když si to uvědomuju přitom psaní… 😀

Dopíjíme víno a vyrážíme na večeři. Cestou zjišťujeme, že ty krávy opravdu chodí domů po svých a stačí zabučet a majitelé je pouští dovnitř. Tak to je opravdu skvělý! 😀 Jenže kam tady jít na jídlo? U cesty byl nějakej hotýlek, ale cenově pro nás nepřijatelné, tak zkoušíme jít nejdříve na druhou stranu, na které nebylo krom pochodujících krav domů vůbec nic, a tak se vracíme zpět směrem k obchůdku. Kousek za mostem je naštěstí nějaká restaurace, kde si dáváme hranolky a snad zase to chačapuri nebo něco jinýho, ale se stejným sýrem, myslím že ovčím. Tak po tomhle zážitku už nikdy více, ještě že tady byly ty hranolky! Jdeme si raději spravit chuť do vinárny. Jenže ta už je zavřená, tak jsme trochu nervózní, jestli ještě něco seženeme. Cestou zpět do obchůdku narážíme na malou místní hospůdku/restauraci nebo jak by se to dalo nazvat. Nejdříve ochutnáváme a pak si necháváme natočit petku sladkého vína.

Procházíme se, popíjíme cestou domů a než se nadějeme, tak zjišťujeme, že je celá flaška pryč. Noc je ovšem ještě mladá, a tak jdeme zpět. Bohužel už je zavřeno i tady, a tak musíme vzít zavděk obchůdek s pár dražšími víny, kde bereme jednu flašku na dobrou noc a ještě než usínáme, sledujeme Tsimbu Samebu, která svítí v temných horách a vypadá, jako by se vznášela někde v oblacích.

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ>>