Ačkoliv jsme nespali, tak usnout v letadle je pro nás prakticky nemožný. Při sledování vzdalující se země z okýnka letadla, máme v hlavách tisíce myšlenek. Již zítra budeme zpátky v Evropě. Ani vidina točeného českého piva a krásných holek nás nedokáže uklidnit před tím, že již za pár dní budeme v práci a v metru místo úsměvů uvidíme akorát kyselý zamračený držky.
Náladu nám nezlepší ani pomalý personál letadla, který rozhodně nenosí piva rychlostí jakou bychom si představovali. Let jsme tedy přetrpěli a navíc se nasrali. Rozhodli jsme se ihned po příletu do Changshy, že si půjdeme vyjednat hotel a taxíka zdarma od China Airlines, protože jsme stihli během pár hodin v letadle vystřízlivět! 😀 Když jsme dorazili k malinkému stánku této aerolinky, nestihli jsme prohodit ani hlásku – jen předat letenku pracovnici, která nás požádala o chvilku strpení.
Nevím, jestli paní uměla číst myšlenky nebo se bála našeho výrazu, ale již za chvilku jsme bez jediného slova seděli v minubuse, který jsme měli celý pro sebe a jeli na hotel. Za celé tři měsíce jsme nebyli nemocný. Teď? Oba nás škrábe v krku a celkově se necítíme dobře. To se nám nehodí moc do karet, protože jsme se rozhodli jet z Frankfurtu do Prahy stopem, abychom si užili trochu dobrodružství i po příletu do Evropy. Vzhledem k tomu, že nám není dobře, letíme na lehko z tropického Thajska do zmrzlé březnové Evropy, kde ani nevíme kolik je stupňů, jsme se rozhodli nápad stopování odvolat. Tedy pokud seženeme někoho, kdo pro nás přijede už zítra brzo ráno do Frankfurtu. To jsme ještě netušili, jaký to bude problém. Cenzura internetu v Číně funguje spolehlivě, takže kontaktovat někoho přes facebook jsme nemohli. Jelikož jsme vystřídali pěknou řádku mobilů, tak nemáme ani kontakty a vlastně ani sim kartu. Napsal jsem tedy na jediný email, který znám – mámě. Šance, že bude zrovna na mailu a sežene nám během pár hodin odvoz z Německa je přibližně stejná jako že se v Thajsku budete úspěšně vyhýbat ladyboyům.

čínský tělocvik
Jestli pojedeme v pohodlí autem nebo budeme mrznout u krajnice s nápisem Praha nějak neřešíme. Ono to nějak dopadne. Proto se pořádně oblíkáme a jdeme na prohlídku okolí. Už po prvních pár metrech je nám jasný, že sem moc nepatříme. Je to tady docela díra, tak se ani nedivím, že na nás každej čumí – moc bělochů tady asi neviděli. Za chvilku narážíme na malý obchod, kde si kupujeme nějaký sušenky, čínský polévky a 2 piva. Na hostinu za těch posledních pár korun to vážně nebylo. Všímáme si několika hřišť, kde hrají místní školáci volejbal. Nemáme moc co dělat, tak si sedáme a povzbuzujeme dívčí tým.
Po dopití jednoho z nejhorších a nejteplejších piv si to kráčíme zase na hotel, když v tom něco padá z projíždějícího auta. Hele mobil, tak ho Gaza bere a začíná ten nejdelší sprint v našem životě. Zběsile na auto máváme, ale ono né a né zastavit. Naší spásou byl semafor v dáli. Z vypětí všech sil dobíháme auto a ťukáme na okýnka. Předáváme mu mobil a bez jediného slova mizí pryč. Na výraz toho Číňana nikdy nezapomenu. Ono se není čemu divit – stojíš si na semaforu v největší díře, kde znají bělochy jen z televize a v tom ti na okýnka začnou zběsile ťukat 2 uřícený běloši, který ti dávají tvůj vlastní mobil. 😀 Aspoň nějaký vzrůšo na závěr. Ale nutno podotknout, že nás to v našem stavu stálo hodně sil, tak nakupujeme za poslední prachy 4 pivka a jdeme si udělat pohodlí na hotel.
Večer na nás čeká náš známý mikrobus a jedeme směr na letiště. Když si v letištní hale čteme na tabuli všechny ty města, které jsme na za poslední 3 měsíce navštívili popadne nás trochu té nostalgie a začneme rekapitulovat. Je to až neuvěřitelné, co jsme za polední 3 měsíce zde zažili. Stačila nás okrást čínská mafie, plavali jsme se žraloky, lezli po sopkách, Gaza se na chvilku stal mým strejdou, když si na Bali začal s tetou mojí holky. Experimentovali jsme s několika místními drogy, abychom si vyzkoušeli místní kulturu na 100%. Sdíleli jsme ve Vietnamu překrásnou dívku původem z Číny. Zamilovali se na Filipínách. Mohl bych tady o tom psát hodiny, ale vše už bylo jednou napsáno v předchozích článcích. Teď už je čas nastoupit do letadla a udělat Asii papá – dočasně!
Při pozorování rychle se míhající krajiny pod námi, si představuji jak se stejnou rychlostí vzdaluje moje Filipínská holka s kterou jsem stále v kontaktu a až teď mi dochází, jak daleko od sebe budeme. V hlavách spřádáme plány, jak se vymanit z krysího závodu a konzumního, stereotypního života západního světa. Už teď je nám jasné, že se na svět nikdy nebudeme dívat jako před touhle cestou – díky bohu! Získali jsme tím spoustu motivace a síly vymanit se z okovů dnešní společnosti. Leč jsme mrzutý, tak převládá vidina lepších zítřků na kterých budeme pracovat ihned po příletu do Prahy. Let už si upřímně moc nepamatuju, protože bylo skoro nemožné být koncentrován na přítomný okamžik a mimo letadlem jsem lítal i v hlavě po jiných místech. Ve Frankfurtu na nás už čekal Gazův táta se kterým jsme se míjeli snad 2 hodiny 😀 Cesta do Prahy proběhla v pořádku a my konečně měli někoho, s kým můžeme v rodném jazyce sdílet naše zážitky. Samotný příjezd na Jižní město byl větší kulturní šok než když jsme přeletěli z nejčistšího města na světe Singapuru do špinavé a chudinské Jakarty. Nic co by nespláchlo české pivko! Tak brzy nashle v cestopisech z dalších cest a děkujeme každému čtenáři, který nám dává příležitost, dělat to, co nás baví! 😉
Danny