Ráno vstáváme do dalšího parného dne v Bangkoku. Dáváme rychle sprchu, jdeme se dolů check-outnout a jak jsme byli domluvení s obsluhou, necháváme si tady za menší poplatek i naše velké bágly a do Kambodže jedeme s těmi menšími. Cestou do naší cestovky si kupujeme snídaně. Bohužel bez piv, protože otevírací doba pro piva ještě nenastala… Za chvíli nás už někdo vede do minibusu. Mě a Dannyho přehazují do nějakého auta a naše batohy zůstavjí se zbylou skupinkou. Naštěstí jsme za chvíli u jiných minibusů, kam se všichni skládáme a vyjíždíme.
První pauza na benzínce a my radostně utíkáme pro pivko. Smůla! Na benzínce se pivko sehnat v Thajsku nedá. Celý náš problém vyřeší jeden Australan, který nám ochotně dává pivko z jejich lednice. Díky moc kamaráde, zachránil si nám kejhák. Jinak by se dalo říct, že cesta na hranice uběhla rychle, tak nás tady všechny vysazují na lavičky a čekáme co bude dál. Seznamujeme se tady s fanoušky West Hamu , tak se hned dáváme do řeči o fotbale a o Řepkovi. Moc dobře si ho pamatují a prý mu říkali Kalashnikov, tak to sedí! 😀 No a mezitím co si tam tak povídáme a kouříme bonga, tak si po jednom nebo po párech volají každého do kanceláře. Brzy dochází i na nás a jdeme dovnitř. Tam sedí za stolem Thajec, která z nás láká 45 $ za víza do Kambodži. Vzhledem k tomu, že máme načteno víme, že na hranicích stojí víza pouze 35 $ a jedná se o klasickou fintu, jak dostat z cizinců před hranicema ještě o 10 $ více. Navíc to ani na Kambodžských hranicích nevidí rádi, tak s pokorou odmítáme, že si je vyřídíme sami. Thajec zkouší řeči o tom, jak budeme mít problémy na hranicích, a že se nedostaneme do Kambodži včas a ujede nám autobus, ale my jsme si moc dobře vědomi, jakou hru s námi hraje, takže stejnak odmítáme. Thajec se hodně zlobí a vyhazuje nás z kanceláře. 😀
Docela se na tom bavíme a jdeme po svých pěšky posledních asi 200 metrů k hranicím. Vcházíme do budovy, kde nám mají vystavit víza a řadíme se do fronty asi o dvou lidech. Pak nás posílají vedle k okénku zaplatit 35 $ a pokračujeme dále přes hraniční kontrolu. Tady už je ale poměrně dost velká fronta, protože těch autobusů z Thajska do Kambodži vyrazilo hned několik. Snímají nám otisky prstů a pouští nás dále. Najednou zjišťujeme, že přitom jak na nás ten týpek řval jsme si neuvědomili, že jsme si nevzali stickery, tedy nálepky s číslem autobusu, kterou si přilepíte na sebe a podle toho Vás pak zařadí do autobusů. Začínáme mít trochu obavy, protože sice se všemi ostatními lidmi ještě nasedáme do jiných autobusů, které nás odvezou k těm, které nás dopraví do Siem Reap, ale jako jediní nemáme sticker a do toho nás ještě nepěkně vyhlašuje průvodce, který ví dobře, že jsme se jim na to vysrali a neplatili nic navíc jako jediní.
U autobusů dochází na to, co jsme předpokládali. Do autobusu naší skupinky díky absenci stickeru nechtějí pustit. 😀 Na tyhle kraviny nemám vůbec náladu, tak jdu nejdříve za řidičem, který nás sem přivážel, aby jim to tedy potvrdil, že máme být na palubě, ale když ani to nezabírá, jdeme za policajtama a vysvětlujeme jim naší situaci, ať si klidně zkontrolují seznam cestujících. Zdá se ale, že tady všichni táhnou za jeden provaz a chtějí po nás, abychom si koupili za několik dolarů nové lístky. To ale z principu nechceme, takže jdu zatím raději někam pro pivka. 😀 Takhle se nedá myslet. Potřebujeme si dát pivko a pak si vymyslíme co dál. Za chvíli jsem zpět a přihlížíme tomu, jak jeden autobus po druhým opouští stanoviště. Když už jsme klidní, přichází týpek, který si na nás vzpomíná a do posledního autobusu usedáme i my a jedeme směr Siem Reap tak, jak bylo v plánu.
Cesta je tady docela zajímavá, protože občas prostě není a občas vidíte nějaké auta střechou dolů. 😀 Tma tady přichází rychle a my zastavujeme někde uprostřed pouště na večeři. Je nám jasné, že tady cena příjemná nebude. Navíc je tady pěknej zmatek. Jídla co si kdo objednává nosí naprosto špatně. 😀 U stolu sedíme se Selinou a Karou z Londýna. Jedna z nich si objednala hranolky a přinesli ji rýži. 😀 Druhá nějakou rybí polévku a to co jí přinesli ani nevím, jak bych popsal. 😀 Rozhodně se jí do toho vůbec nechtělo, což jsme chápali všichni zúčastnění a svoje jídlo raději rušíme, ačkoliv jsme už neskutečně hladoví. Při vyzvedání peněz se děje ale něco u nás naprosto neobvyklého. Za barem je holčička od pohledu maximálně 6-7 let stará. V pyžámku vytahuje z kasy bankovky a manipuluje s nimi líp, než u nás v Casinu. 😀 To mě naprosto posílá do kolen, protože tohle překonalo snad i tu osmiletou manažerku baru z Laosu. 😀 Cestou do busu tady vidím pobíhat i spoustu krys a možná jsem nakonec i rád, že jsme tady to jídlo vynechali. 😀
Konečně se cesta dovlekla do konce a vyhazují nás V Siem Reap. Okamžitě se na nás seběhnou tuktukáři a nabízejí nám, že nás odvezou do centra. Je tma, jsme hladoví jak vlci, máme neskutečnou žízeň, ale nejsme dementi. Cítíme, že to bude kousek a když nechce tuktuk jet za cenu, kterou nabízíme, loučíme se s holkama a říkáme, že to dojdeme pěšky. 😀
Vycházíme na hlavní a určujeme si správný směr cesty. Jakmile víme kudy jít, vytahujeme bonga a zrovna když ho odpalujeme, projíždí kolem nás spolucestující a všichni si vysmátí máváme. 😀 Pak pokračujeme po cestě a během toho, co tak odmítáme tuktuky po cestě narážíme na obchod. Pivo, jsme zachráněni, pomysleli jsme si! Cena za plechovku je tady ale víc jak dolar a my slyšeli, že se tady dá pít asi za dvacet centů, tak jsem dost zklamaní. O kousek dál se zastavujeme u stánku se smaženou rejží, tak si jí objednáváme pořádně pálivou a sedáme si ke stolu k jedné pěkné slečně. Korejka, která tady žije a pracuje, tak si hezky povídáme a zjišťujeme, jak daleko je to tam, kam chceme. Nakonec se s ní loučíme a vydáváme se dál. Na zastávce, kde dáváme bonga nás staví policajt, co že to jako máme, tak mu to vysvětlujeme a pokračujeme dál, až narážíme na restauraci s točeným, které už se blíží naším představám, takže si objednáváme ten třílitrovej pohár za 3 $ a popíjíme. Samozřejmě nás tady obsluhujou děti. 😀
Hned vedle hospody nás holky lákají na masáž, ale stavíme se tady později kočky, teď si musíme jít najít ubytko. Po chvilce už konečně přicházíme někam, kde to vypadá, že už by mohlo být centrum. Někdo nás směřuje na pub street, ale jaksi jsme zahnuli o jednu ulici dřív, takže jsme objevili rovnou i happy pizzerii. O té jsme slyšeli dost, takže víme moc dobře, o co se jedná a kontrolujeme si ceny. Happy pizza je pizza s trávou, takže po ní budete opravdu happy! 😀
Vydáváme se dál, procházíme si noční market a pokračujeme dál v hledání ubytka podle Lonely Planet. Cestou potkáme i jeden pár ze Španělska, tak jdeme společně do části, kde by měli být ty hotely. Mají tady už něco zabookovanýho, tak se s nimi loučíme, že zkusíme ještě najít něco levnějšího. Obejdeme pár hostelů a když už máme téměř vybráno, tak v jedné postranní uličce nacházíme velice dobře vypadají hotýlek. Dohodli jsme se na ceně asi 10 $ za pokoj, tak to hned bereme a zabydlujeme se.
Jelikož máme povinnosti splněny, vyrážíme zpět do centra zábavy. Ohromuje nás Pub street a konečně víme, že jsme doma! Nás ale především zajímá happy pizza, tak se jdeme najíst a zjistit, jak to teda funguje. Usedáme a číšník nám přináší menu. Listujeme v něm, ale pizza s weedem se tady nikde nepíše, tak se ho ptáme, kde je naše happy pizza. 😀 Pošeptá nám, že vůbec není problém a objednáváme si jednu velkou dohromady, abysme nejdříve zjistili, co to s námi udělá. Za chvíli k nám přiběhne, že můžeme mít VERY, VERY, VERY happy pizzu, když si připlatíme jeden dolar, tak souhlasíme a čekáme na jídlo. Proti chuti nemůžu říct jediné křivé slovo! Zapíjíme to pivkem a pak se loučíme. Ještě nějakou chvílí bloudíme kolem a pak jdeme zpět na hotel. Cestou už začínám cítit nájezd, ale prozatím pohodička. Na hotelu už jsme docela dost dobře vysmátí, tak se bavíme na naší verandě a pak jdeme spát. Ptám se Dannyho jestli taky slyší ty hluky za oknem, ale že prý nic neslyší, tak mu chci ukázat ten kozert nebo co tam slyším v dáli, ale jakmile rozestřu závěs, vidím jen tmu a cvrkání cvrčků. 😀 Jdu si raději lehnout, tohle bych měl co nejrychleji zaspat. 😀 Bohužel se asi ve 3 hodiny budím s dobrejma haluškama a budím Dannyho, že jsem vystřelenej jak raketa. Ten se ale nemůže ani zvednout z postele, aby mi nějak pomohl, tak pokračuje ve spaní a já se ukládám do postele a já bojuju s haluškama, aby mě nakonec časem nechali usnout… 😀
Gaza