Přelet z Kanady nám dal dost zabrat. Nejprve jsme letěli 13 hodin z Vancouveru na Taiwan. Pak jsme letěli asi 4 hodiny do Tokia a poslední let na Hokkaido do Sappora už zabral jen hodinku a půl. To však nebylo všechno. Ze Sappora jsme se ještě museli dostat vlakem do Yoichi, což znamenalo přestup v Otaru a celkově další 2 hodiny cesty. Kdybych měl počítat cestu na letiště, čekání na letadla atd. dostali bychom se na nějakých 34 hodin! Po příjezdu jsem byl tak mrtvej, že ani nevím jak jsem si ustlal. Každopádně jsme hned další den museli vstávat do práce.

Píše se 13.prosince a 15.12. odpoledne se otevírá restaurace a nás čeká spousta věcí k zaučení.

Kromě nás dorazila většina lidí na začátku prosince, ale my jsme trvali na tom, abychom v klidu dokončili naše věci v Kanadě, než přiletíme. Vlastně jsme měli v plánu přiletět až po Novém roce, ale nakonec jsme se nechali ukecat od manažera firmy, že musíme být na místě před otevřením restaurace, abychom se stihli zaučit, což je určitě lepší, než se zaučovat za provozu. A tak jsme tady a trávíme 10 hodin denně v restauraci, abychom byli připraveni na sezónu, která se záhy rozjela na maximum. Ostatně nejlépe to asi vystihne můj „deníček z restaurace“

Můj den:

Ráno v 5 hodin mi zvoní budíček. Odkládám ho o pár minut, ale pak už musím vstávat z postele. čas je neúprosný a já se musím vykopat z pod peřiny, ve které je teplo. V pokoji už tak příjemně není. Pocitově bych to tipoval tak na 5 stupňů, protože se topeníčko vypíná každé 3 hodiny a musí se ručně znovu zapnout. Sebíhám schody dolů do kuchyně a zdravím Kena, mého japonského kolegu z ranní směny. Spolu si dopřáváme snídani v podobě vloček zalitých mlékem a když se mi podaří vstát včas, tak stihnu i čaj, ale většinou mi to chvíli trvá, než na sebe hodím pracovní věci, a tak to bývá jako dnes – bez čaje.

Za chvíli přichází Amy, naše šéfkuchařka. Zapaluje si cigaretu a dokončujeme tak snídani v zakouřené místnosti.(mimochodem v Japonsku se spíše setkáte s kouřením uvnitř, než venku). Po snídani si všichni tři rychle čistíme zuby v umyvadle v kuchyni a už nás čeká plánovaný odjezd v 5.30. Postupně přichází ostatní členové posádky. Martina, Kai a Daniel. Poslední člen však chybí. Manager Ashley zase zaspal. To je tento týden pošesté. Na jednu stranu se mu nedivím – v práci je cca 18 hodin denně, na druhou stranu by se nic nestalo, kdyby tam s námi nebyl od 6 hodin od rána – v klidu mohl přijet o hodinu později s druhou partou. Klíčky má ale bohužel on, takže všichni čekáme. S každým dnem je to o něco horší. Ze začátku chodil včas, někdy i o 10 minut dříve, ale pak už to bylo ve 35, 40, 45, 50 a dneska odjíždíme za 2 minuty 6. Říkám, si jestli se na to taky ráno nemám vysrat, přispat si a nechat čekat ostatní, ale nepřijde mi to fér a když pomyslím na to, kolik práce mě čeká ráno v kuchyni, než přijdou první hosti, tak jsem raději ráno včas na značkách.

Ashley naštěstí jezdí rychle, takže máme jen 20 minut zpoždění. Do šatny ani nejdu, začal jsem se oblékat do pracovního rovnou po probuzení, protože na převlékání v práci zkrátka není čas. Dneska nás čeká dalších 150 lidí na snídani, takže musím začít péct crossainty. V druhé troubě to střídám s bagetami, aby bylo všechno ready. Připravuji si svojí pracovní plochu a čistím grill. Odpolední směna nemá čas a sílu ho čistit. Popravdě se jim nedivím, ale radost mi to rozhodně nedělá, zvlášť když jezdíme takhle pozdě. Do kuchyně přichází v 6:30 Martina. Než si udělá svoje pití a vyndá věci z lednice na snídani, už vytahuji z trouby první várku čerstvého pečiva. Svoje místo v kuchyni ale rozhodně má. Je nás málo a jak říká Amy, musíme si vystačit s tím co máme. Představa, že bych měl krom svojí práce ještě řešit ke snídani omelety a rice congee (tradiční thajská snídaně – rýže se zázvorem) mě v noci budí ze spaní. Vlastně je to s ní docela zábava. Každej den něco posere.

Pracujeme naproti sobě, takže ji občas pozoruji a vždycky mi to dodá sebedůvěru, že jsem na naší směně opravdu potřeba. Zrovna včera se jí podařilo nastavit 63 stupňová vejce na 180 stupňů, takže byly všechny tak trochu well done. Jednou v životě se to stát může, ale jí se to povedlo 2x za jeden den. S Kenem jsme se tomu od srdce zasmáli, ale Amy už tak do smíchu nebylo. Skoro 20 vajec přišlo vniveč, a tak je o našem jídle pro zaměstnance dneska rozhodnuto.

Směna ale utíká velmi rychle, takže jsem každý den překvapený, že už přichází odpolední směna na 3.hodinu odpolední. Spolu s ní přichází i Jesse, Australan, který má v kuchyni největší respekt. Zprvu se ho tak trochu bojím, protože jakmile není něco připraveno podle jeho představ, dá nám to ihned jasně najevo. S každým dnem se to ale lepší a postupně mě učí spoustu věcí, jak si život v kuchyni ulehčit, takže nabírám potřebné zkušenosti.

Po novém roce práce ubývá a konečně je trochu více času na přípravu. Nikdo už není tak ve stresu, věci se připravují v klidu a s větší kvalitou. Se strachem ohledně viru se ztenčuje seznam hostů a také naše pracovní doba. Časy, kdy jsem byl na Vánoce 18 hodin v kuchyni jsou pryč a jsem rád, když jich posbírám 7. Taky už nemám jen jeden den volna, ale hned 3. Na druhou stranu mám hodně času na sebe. Poslední 3 roky na cestách jsem nebyl schopný sepsat skoro nic a to se postupně mění. Taky využívám zdarma hotelové fitko a onsen (termální prameny). A taky jsem konečně začal na lyžích jezdit off piste (mimo hlavní sjezdovky), kterých tady je velká řada. Prašan v Japonsku se považuje za ten nejlepší na světě a mimo upravených sjezdovek jak je známe z Evropy jsou také off piste sjezdovky přímo v lese. Asi bude nejlepší, abych tady nahrál nějaké video, jak to vlastně vypadá.

Po třech měsících v horách se můj čas tady chýlí ke konci. Dostávám zaplaceno za všechny přesčasy, ačkoliv aby k tomu došlo, museli jsme se obrátit na příslušné orgány, které nám pomohly. Anglický manager byl zkrátka sráč. Snažil se náš všechny ochcat, tak jsme ho nakonec museli naprášit, jinak bychom nedostali zaplaceno to, co jsme podle zákona zaplaceno dostat měli. Co jsme ale neviděli byl bonus, který jsme měli slíbený předtím, než jsme přijeli. S tím už se ale nedalo nic dělat. Do smlouvy, kterou nám nebyl schopný dodat od příjezdu do konce ledna ho nezakomponoval. Nestalo se to ale pouze nám, stejně tak vymetl i se všemi ostatními. A to byl taky důvod, proč jsem se všichni spojili a společně zabojovali o naše práva. Z úřadu si na něj došlápli 2 dny před naším odjezdem. Bonus jsem sice nedostal, ale po prvním měsíci jsme věděli s kým máme tu čest a v kuchyni jsme si to udělali hezký. Jakožto člověk preferující vegetariánskou stravu jsem se neuchýlil k pojídání steaků za 100$, ale doplňoval jsem zásobu vitamínů z borůvek, malin a jahod. Jen pro představu, 6-8 jahod tady v zimě vyšlo asi na 250 Kč. Nerad se k něčemu takovému uchyluji, ale slíbeno jsme měli 5% z obratu rozdělených mezi zaměstnance podle počtu odpracovaných hodin. A ty jsem měl v prosinci hned po šéfkuchařce a manažerovi nejvyšší. Jedna snídaně stála skoro 6 stovek. Byly dny kdy jsme jich posílali 180. Speciální menu na Vánoce a Silvestra stálo 18, respektive 25 tisíc yenů (4,1-5,8k CZK) pro jednu osobu. A to nemluvím o nápojích. Flašky vína za pár tisíc korun nebyly ojedinělou událostí. Zkrátka jsem si to moc dobře uměl spočítat a když děláte miliónové obraty, 5% je prostě spousta peněz. I tak jsem si byl schopný ušetřit dost peněz a nabité zkušenosti rozhodně nelituji.

SUMA SUMÁRUM budu na pobyt v Kiroru vzpomínat po zbytek života. Zažil jsem tady věci, které jsem nikde jinde předtím nezažil a žádná krysa mi ten pocit nevezme. Konec konců jsem měl zadarmo ski pass, využití v hotelu, oběd v práci a další jídlo za cca 80 Kč. Ušetřil jsem peníze na další cestování a teď je čas jít dál.

 

Gaza