Chvilku trvá, než mě ten otravnej budík vytáhne z postele, ale je už pravý čas. Přišel nás probrat i náš řidič, abychom nepropásli východ slunce nad pouští. Čekal jsem to lepší, ale na druhou stranu jsem aspoň kosmeticky upravil nepoměrný výsledek v pomyslném souboji východů a západů slunce, který jsem za život viděl. 😀 Radši to jdu ještě na chvilku zabalit do spacáku.

Po pár minutách mě budí vůně výborně snídaně. Vstávání je tedy výrazně příjemnější, ale stejně to po snídani zase zaspávám, tentokrát v autě. Doléhá na mě únava, která se zřejmě za poslední dny akumulovala, takže si ani na zdejší písečné cestě nemůžu pořádně užít cestu nelítostného ničení tlumičů.

Oči rozlepuju mezi auty někde na rozlehlé dálnici, kde mi z jedné strany taxikář cpe do rukou batoh. Z druhé strany mi ten samý batoh chce vytrhnout řidič autobusu a oba po mě chtějí peníze – takový klasický probuzení na cestách. 😀 Cesta busem z Kashanu do Qomu byla naprosto v pořádku, ale na cestu zdejšími autobusy si tady nikdo nemůže stěžovat. O takových busech, kde jsou jen 3 sedačky na celou šířku, si můžeme u nás nechat jen zdát.

Kromě toho, že je Qom druhé nejposvátnější město celého Íránu a kde se nachází jedna z nejdůležitějších mešit, toho o tomhle městě moc nevím. Každý mi ale doporučil, ať tam nejezdím. Je to prý ortodoxní a méně pohostinný Írán, než jaký ho znám. Vzhledem k tomu, že mám díky zběsilému tempu den navíc a rád si udělám vlastní názor, tak nebylo co řešit.

S Filipem se loučím, protože pokračuje dál na sever. Santiago už zítra v noci odlétá, ale zároveň chce prozkoumat další město, tak se mnou zůstává ještě o den déle. Aspoň se to otravné loučení, které je na cestování pro mě tou nejhorší věcí, rozloží. Při výlezu z busu na mě čeká první překvapení. Je tu plno otravných taxikářů, přes který jsme se z toho busu pomalu ani nedostali. To v Asii není nic nenormálního, ale určitě ne v Íránu a navíc, když s našima taškama už odcházejí. 😀

Fílův koberec který vytahovali taky, házím zpátky do kufru a se smíchem beru Santiaga do nedalekého parku. S tak otravnými taxikáři jsem se už nějaký čas nesetkal a docela si nostalgicky vzpomínám. 😀 Taxi si bereme někde jinde za pětinovou cenu a jedeme za levným úbytkem.

To nacházíme v centru. Nejdřív za 5€, ale jelikož potřebuje Santiago WIFI, tak nakonec za 6€ na osobu. Oba jsme po posledních dnech hodně unavený, tak ani nevymýšlíme nějaký program a odpočíváme na pokoji. Santiago to docela rychle zalomil a jelikož mám hlad, tak jdu najít nějaký levný falafel a aspoň se zde trochu porozhlédnu. Lidi tu jsou vážně takový bez zájmu, ale nemůžu říct, že by se chovali nějak špatně. Když se na něco zeptám, tak se mi každý snaží pomoc, ale Írán na který jsem zvyklý to teda není. J

Když se Santiago vzbudí, jdeme se kouknout na mešitu Hazrat-e Masumeh. Tato druhá nejposvátnější mešita v celém Íránu je opravdu úchvatná a rozhodně jedna z nejhezčích, co jsem měl možnost zde vidět. Dostáváme zase zdarma průvodce, kterým je mladý kluk, který se ale náramně vyzná a dělá nám krásnou prohlídku. Na náměstí mezi mešity se schází plno lidí a já tu zde působím jako pěst na oko a když jsem se omylem začal procházet v botách po modlících kobercích, tak jsem jí i čekal. 😀

Po prohlídce pokračuju sám v procházce po městě, protože má Santiago ještě nějakou práci. Snažím se najít vodnici, ale je to nadlidský úkol. Nikdo neumí anglicky a každý ukazuje jiný směr – moc tomu ani nepřidává fakt, že „sisha“ persky znamená drogu podobnou amfetaminu. 😀 Pokud pominu fakt, že jsem se malinko ztratil a málem skončil pod koly jednoho blázna v autě, tak úspěšně. Nejlevnější vodnice v jednom skrytém sklepě za to stála.

Cestou zpátky se semnou začíná bavit jeden týpek z Pakistánu, který mě nakonec žádal o finanční pomoc, protože má hladovou rodinu. To jsem odmítl, ale nabídl jsem jim večeři. Rodina byla početná, takže jsem utratil půldenního budgetu a to jsem ještě musel upravovat objednávku z velkých pizz na střední a kolu za vodu. Nabídneš prst a přijdeš o roku nebo jak se to říká. 😀 Zřejmě to potřebovali víc než já a mě pár stovek nezabije. Navíc jsem možná i díky tomu našel v pohodě cestu domů.

Tam mi Santiago začíná vyprávět o jeho problému. Měl koupený letenky do Miami z kterého chtěl směřovat do střední Ameriky, ale USA mu zakázali vstup, protože je v Íránu. Aspoň se po více jak roce na cestách uvidí s rodinou a kamarády a proto to bere pozitivně. Tak zase zítra.

Danny

Útrata: 75k rials bus Qom, 35k rials falafel a voda, 250k rials hotel, 40k rials taxi, 150k rials sisha a večeře, 460k rials večeře pro Pakistánce