Brzy ráno vstáváme, protože odlétáme z Tagbi do Manily. Jdu zaplatit za ubytko a jelikož včera musela Korina vystrčit hlavu zrovna když u nás byl pán z recepce, tak doplácím ještě za osobu navíc. 😀 Lepší čas na probuzení si nechat nemohla. 😀 Zastavujeme si 2 tuktuky, já nasedám s Korinou do jednoho, Danny s Clianne do druhého a jedeme. Po pár minutách jsme na letišti, takže to bylo orpavdu blízko. I těch 50 pesos za odvoz bylo dost. 😀 Začíná nám poprchávat, tak se jdeme schovat pod střechu a čekáme s holkama na náš let. Všichni z toho jsme dost smutní, že musíme odletět. Korina mi ještě zpívá moji oblíbenou písničku, kterou složila pro kamarádku, pak si dáváme poslední polibek a jdeme do letištní haly. Jsme z toho hodně smutní, procházíme kontrolou a usedáme do čekárny, než nás vyzvou k nástupu.

Už jsem měli být v letadle, ale náš let je odložen kvůli špatnému počasí. Čekáme další hodinu, ale zpoždění se natahuje, tak se jdu zeptat co se děje. U přepážky se dozvídám, že je let zrušený a že můžeme letět jedině až další den. Paráda, takže včerejší písnička v podání Phila Collinse – One more night byla zřejmě vyslyšena doslova! 😀 Běžím za Dannym, abych mu řekl současnou situaci a mezitím co čeká s báglama, běžím zpět přebookovat letenky. ASpoň budeme mít jednu noc s holkama navíc. Jenže v té dlouhé nekonečné frontě jsem byl dostatečně dlouho na to, aby mi u přepážky milá slečna řekla, že lety na další den jsou pryč. Buď pojedeme až o ještě další den později nebo můžeme jet zpět na Cebu a letět odtamtud. 😀 Říkám ji teda, že pojedeme na Cebu a jdu to opět oznámit Dannymu, že one more night se v Corolandii konat nebude. Pak se vracím zpět a už nečekám frontu, protože by mi z toho samozřejmě muselo jebnout. Pak se přepisují letenky a jdeme hledat tuktuk, který nás zaveze do přístavu. Ještě nám staví o okénka s pitím, abychom si koupili alespoň malého Red Horse a vyrážíme na krátkou cestu, během které natočíme aspoň toto VIDEO. 😀

Přijíždíme do přístavu, kde si chceme pořídit lístky na loď a najednou na nás zavolá jeden místní „No Tanduay?“ (rum). 😀 Tak to byla pecka, už nás znají snad úplně všude. Pravej čas změnit místo! 😀 Kupujeme lístky a jdeme do centra Tagbi najít internetovou kavárnu, abychom napsali holkám, že jsme ještě pořád tady. Nějakej vyfetovanej týpek se nám snaží pomoct, ale myslím, že my jsme zrovna nebyli ti, kdo potřeboval opravdovou pomoc. 😀 To by nás zajímalo, co tady ti lidé berou… 😀 Samozřejmě si v internetové kavárně dopřáváme lahodného Red Horse, ale holky bohužel neodepisují, tak se jdeme podívat do velkého obchoďáku, jestli si tady Danny nemůže koupit další mobil. Cena je tu bohužel v porovnání s SM Cebu o dost větší, takže to necháme až na Cebu a jdeme se najíst. Určitě tady stojí za zmínku, že jsme narazili asi na dalších 100 krásnejch holek. Nechápeme, jak tady může být tak veliká koncetrace krásek. Jídlo stálo za hovno, tak jdeme ještě zkontrolovat net, jestli neodepsaly holky, ale naše zprávy si zatím nepřečetly, takže jdeme do přístavu čekat na naší loď, která nás poveze zase na Cebu.

Sice nás vezla Super Cat, ale tentokráte nás nepohostila tak jako naposledy. Dannyho budím s nějakým novým kamarádem. 😀 Asi 8 letým chlapcem, který vedle něj spí. Vypadali vedle sebe opravdu spokojení… 😀 Naháněči nám nabízejí odvoz a když se ptáme jednoho z nich na cenu, tak se mu klasicky totálně vysměje do ksichtu a posíláme ho do prdele. Za branou chytáme taxíka a nastupujeme. Bohužel asi po 30 vteřinách zase vystupujeme, protože nechtěl zapnout taxametr. 😀 Sereme na to a jdeme najít ten jeepney, kterej nás odveze. Po chvilce jsme na místě a nasedáme. Cesta k SM Cebu stála asi 8 pesos, takže jsme zase dobře ušetřili. 😀 V obchoďáku jdeme k „našemu“ stánku, kde už nás znají a Danny kupuje opět ten samý mobil. Jak na tu jejich nabídku koukám, rozhoduji se, že si tady taky jeden koupím, abych si mohl psát s Korinou během cestování. Vybral jsem si docela pěknej kousek za 4k pesos, čili za dvojku smartphone naprostá paráda! Pak jdeme naposledy a teď už opravdu doufám naposledy nakoupit do našeho skvělého hypermarketu. Mám ho opravdu moc rád, ale opravdu doufám, že už tady znovu tento měsíc nepoletíme. 😀

Nasedáme do tága jedeme na letiště. Při odletu do Manily si zase moc dobře uvědomujeme, jak nám chybí holky, ale bohužel s tím nejde nic udělat. Ani jsem neusl a už jsme v Manile. Jelikož máme spoustu času, jdeme naproti na něco k jídlu. Špagety ve fastfoodu už jsou taková naše klasika. Venku se ptáme jednoho fízla, jestli tady je nějakej bar poblíž a on, hodně vožralej nás tahá někam za roh za kamarádem. 😀 Tam se ale dozvídáme, že jeho kamarád má bordel a ačkoliv nás ten vyndanej policajt uhání na fakt krásný holky, odmítáme. 😀 Jdeme si najít něco v okolí. Je tu jedna hospůdka, kde jsme si už jednou pivo dávali, tak se tady na chvíli zastavíme, ale naše další kroky míří do jednoha fancy baru, kde sedí snad 20 naprosto top holek. Objednávánme nějaký drinky a za chvíli se od vedlejšího stolu ozve nějakej týpek, kterej vedle sebe má 6 nádherných holek, že se holky trochu stydí, ale že se rozdělí, tak se s nimi dáváme do řeči a nakonec měníme lokál a jdeme ještě něco sníst. Naštěstí je tu další příjemnej bar, kde sedí další pkěný holky. Tohle fakt nechápu, ty Filipíny jsou prostě ráj. Spoň chvíli nemusíme myslet na ty naše. 😀 Nabíjíme mobil, něco sníme a když začne zpívat jedna kočička karaoke, tak odcházíme. Snad si nemyslela, že to bylo kvůli ní. 😀

Na letišti zaplujeme na naše místa a uleháme, protože máme ještě čas, než dorazí letadlo. Po probuzení vyhazuju letenku z předchozího letu a zachvíli zjišťuji, že jsem vyhodil tu do PPS, takže ji musím lovit v koši. 😀 Nastupujeme do letadla, asi trochu i spíme, ale brzy přistáváme v PPS a vzhledem k tomu, kolik je hodin, hledáme místo na spaní. Letiště je fakt maličký, takže jediné místo je tady za jedním rohem, kde taky uleháme a rychle usínáme…

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | DALŠÍ >>