Světlo a hluk z ulice mě nenechaly moc spát, ale aspoň se před mým pokojem nekouřilo opium jako to bylo u ostatních hostelů, které jsme včera s Amirem obešli. Nemá smysl se moc zdržovat, takže si rychle balím a jdu k Pink mosque, kde mám v 9 sraz s Amirem a jedním francouzem, který se k nám dneska připojí.

Ve dne to tady vypadá úplně jinak. Trochu mi to připomíná václavák, který musí být pro cizince taky značně odlišný. Čekání na kluky si krátím konverzací s jedním starším francouzem. V Shirazu a zvláště v téhle oblasti je vážně dost turistů. Myslím, že je pravý čas na návštěvu Íránu než se otevře světu úplně.

Nemusím čekat dlouho, protože kluci vychází z mešity do deseti minut a já poprvé poznávám Lucase. Sedáme do auta a všichni společně jíme Ash se speciálním Íránským chlebem, který se podává jen k snídani. Amir se zase vyznamenal a my můžeme s plnými žaludky vyrazit do Persepole. Cesta probíhá skvěle. Lucas je dokonce víc unavený než já, protože přijel ráno nočním busem. Nic co by nezachránily francouzský a český písničky, který má Amir v rádiu. Docela sranda se prohánět bláznivými ulicemi bez pravidel a do toho poslouchat český rap, který mi pouští Íránec. 😀

Po cestě si zajdeme ještě na čaj a po příjezdu do Persepole nás vítá pěkný vedro. Jsme tady okolo poledne, ale čekal jsem mnohem víc lidí. Platíme vstupné 200k rialů a jdeme se kouknout na krátký film o této historické lahůdce. Když nás to přestane bavit jdeme se konečně podívat na vlastní oči. Ruiny této obrovské stavby jsou rozloženy na terase o rozměrech 450 x 300m, takže se jedná opravdu o pořádný kolos. Ne nadarmo byla Persepole metropolí někdejší Perské říše než to tady Alexandr Veliký podpálil jako odplatu za zničení Athén.

Z kopce u těchto pozůstatků to lze krásně vidět z ptačí perspektivy. My si vybíráme ještě druhý kopec nedaleko, kam se starší posádka turistů nedobelhá a my máme unikátní výhled jen pro sebe. Další zajímavostí je, že jsou všechny vytesané obličeje jen z profilu a v celém areálu se nechází jen jeden celý obličej, který je schovaný v jednom z kol koňského spřežení. Nachází se na velké desce, kde jsou vyobrazeny ostatní národy, které vezou do Persepole dary.

Ještě stačíme spatřit pár velkých ještěrek a jedeme do nedaleké Necropole. Ta jde vidět i zpoza plotu, tak nekupujeme lístky a jen koukáme z dálky. Do toho mi volají z Teheránu, že mám batoh už v Shirazu a mám si ho jet vyzvednout. Cestou si na začátku Shirazu dáváme mé oblíbené falafely. V kurýrní společnosti nedaleko bus terminálu se pěkně nasírám. Musím zaplatit ještě 30k rialů za uložení zásilky. Jsou to zanedbatelné peníze, ale jde mi kurva o princip a už se těším až Ukrajinským aerolinkám napíšu zdvořilý email. 😀

No nic nebudu si kazit náladu – hlavně že mám už konečně svoje věci! Teď honem na západ slunce, protože bychom ho neradi zase prošvihli. Zanedlouho jsme u Qur’an Gate, coz je dochovaná brána do starého Shirazu. Na kopci si krátíme chvíli lezením na místní kapličku nebo jak to nazvat. Lucas je horolezec, takže tam vylezl jako první a my s Amirem se nechtěli nechat zahanbit, takže jsme tam vlezli hned za ním. Dolů to teda bylo horší. 😀

Západ nad tímto rozlehlým městem je parádní. Čekáme zde ještě na Mikhaila, který se k nám má připojit. Původně jsem myslel, že je z Gruzie, tak jsem ho pozdravil Gruzínsky, ale zjišťuji, že je z Moskvy a jen teď v Gruzii byl několik měsíců. Za chvilku dorazí i náboženská policie a jeden z jejich členů začíná zpívat – zajímavá podívaná! 🙂 Dokonce sem zavítal i Japonec z rána, teda aspoň jsem si to myslel. 😀 Trochu se mi pletou, tak jsme se aspoň zasmáli tomuto malému faux pax.

Po příchodu Mikhaila sedáme všichni do auta a jedeme pro moje lístky na bus. V noci se chci už přesunout dále. Naštěstí je nádraží kousek a my poté můžeme zavítat na výbornou vodní dýmku do krásné čajovny. Tahle mezinárodní sešlost je fakt super a přijdu si jako bych kluky znal věčnost. Je fajn, že i když člověk cestuje sám, tak vlastně nikdy není sám. Potom jedeme do Shah Cheraghu, který je úpně jiný, když je nasvícený v noci. Na poslední chvíli jsme přidaný k průvodci do jedné skupinky a v té skupince je kdo jiný než Japončík. 😀 Uděláme zde pár fotek, pokocháme se a jdeme znovu do auta, abychom se mohli někde najíst.

Amir nás vzal do jedný luxusní restaurace, kde mě přešla chuť při pohledu do menu. Pizzu za víc jak 200 si nedávám ani v Praze natož v Íránu, kam jsem přijel šetřit. 😀 O luxusu této restaurace poukazuje i opodál sedící fotbalista Íránského nároďáku na kterého mě upozorňuje Amir. Také třeba počtem příborů na stole či když mi číšník dává nějaký ubrus na klín. 😀 Ty vole, kam jsem to zase vlezl. S Lucasem Amirovi platíme útratu, který to samožřejmě nechtěl přijmout, ale neměl na výběr! My díky němu ušetřili několik stovek za to, že s námi jel do Persepole. Nakonec jsme neměli na výběr ani my, když jsme chtěli rozpočítat útratu, kterou celou dobu platil. Loučení s klukama je pro mě dost těžký. Lucas mě dokonce zve do Paříže, tak zřejmě brzy vezmu přítelkyni za culík a uděláme si výlet za novým kamarádem. Pobyt v Shirazu mi navždy zůstane v srdci a jsem rád, že jsem mohl poznat tak super lidi. Jako říkám pořád – na cestování je úžasný kolik člověk pozná lidí, ale na druhou stranu je na cestování nejhorší loučení. Ale to k tomu prostě patří. Tak hurá do autobusu a zase sám vstříc novým dobrodružstvím! 🙂

Útrata: 200k rials vstuo do Persepole, 50k rials 2x voda a nealko pivo, 30k rials vyzvednutí batohu, 150k rials vodnice a čaj, 100k večeře pro Amira, 350k rials bus do Yazdu

Danny