Okolo šestý přijíždíme do města Shiraz, které bylo kdysi hlavním městem Íránu a žije zde i s okolím 4mil lidí. Moc jsem toho nenaspal, ale to mi vůbec nevadí. Energie je na kadém kroku pro každého. Chvilku mi trvá než se rozkoukám, ale s pomocí mapy se po 3 kilometrech dostávám k třetí nejvýznamnější svatyni v Íránu – Aramgah-e Shah-e Cheragn. Bohužel na mě tady čeká nemilé překvapení, protože mě nechtějí pustit s kamerou. Nakonec se domlouvám s jedním průvodcem, který mi říká, že jsem zde moc brzy a mám přijít až v 8. Jelikož mám víc jak hodinu, tak se jdu podívat do nedaleké mešity Nasir-ol-Molk, která je známá svojí hrou světel.

Před mešitou potkávám 2 Japonce, který čekají na otvíračku. Ta je za 15 minut v 7:30. Ptám se, jestli neví, kdy je nejlepší čas na návštěvu a řikají, že právě teď brzy ráno. Paráda, to se to zase jednou krásně samo vyřešilo. Hra slunce s barevnými vitrážemi je opravdu dechberoucí a já se zde zdržuji téměř na hodinu. Nejlepší čas je mezi 8-9 dokud slunce není moc vysoko. Vstupné do této mešity, které se taky řiká pink mosque činí 150k rialů a rozhodně to za to stojí! Poté jdu znovu do Shah Cheragn, kde na mě čeká znovu nemilé řekvapení. 😀 Znovu mě nechtějí pustit s kamerou. Postupně zavolají 3 týpky, který se mi snaží jejich chudou angličtinou vysvětlit, že mám prostě smůlu. Nakonec si sedám na vrátnici a po 5 minutách přichází starší pán, který mi kameru dovoluje a jde mi dělat průvodce.

Celý tento komplex je překrásný. Zajímavý je, že už tady stojí potřetí, jelikož to tady 2x srovnalo se zemí zemětřesení. Dneska je to prostě nějaký zakletý, protože mě průvodce nechce pustit dovnitř, kde je jeden z nejkrásnějších interiérů, které lze vůbec spatřit. Je zde nějaký černý měsíc a dovnitř můžou jenom muslimové. Jsem hodně našvaný, protože vnitřek této mešity jsem chtěl vidět suverénně nejvíc z celého Shirazu. No nic, zkusím to později znovu. Průvodce mě pouští druhou stranou, kde se nachází bazar a já zjišťuju, že jsem nechal malý baťůžek s elektronikou v úschovně na druhé straně. Vysvětluji situaci vrátným, kteří mě po chvilce pouští dovnitř a já se na velkém náměstí tohoto komplexu ocitám bez průvodce. Naneštěstí si mě po chvilce průvodce všiml a ukazuje mi cestu ven. Tam samozřejmě nejdu. Rychle se zouvám a proklouzávám dovnitř. Co se mi taky může stát, kdyžtak řeknu allah akbar a budu předstírat muslima. 😀

Vnitřek pozoruji s otevřenou pusou. Atmosféra je zde opravdu magická. Plno muslimů brečí u ostatků místního, když v tom najednou jeden něco zakřičí a po něm všichni ostatní. Párkrát mě zaměstnanci napomenou ať nefotím, ale ono to jde fakt těžko. Seznamuji se s pár muslimy, díky kterým se dostávám ještě do obrovské zadní místnosti. Nevím, jestli je zde normálně přístup, ale jsme tu jen 3 a je to znovu překrásná podívaná. Nakonec se dostávám ještě do další, kde je obrovská hala s knihovnama a trůnem. Nicméně první část s ostatky se mi líbila nejvíc. Musím zmínit, že tato nádhera je zdarma! Navíc dostanete i průvodce, což se rozhodně vyplatí! 🙂

Poté sháním auto do Persepolis, ale nemůžu nic najít za rozumný peníz. Nakonec vše dopadne přesně tak jak má, protože mi odpovídá jeden týpek z couchsurfingu, že se tam zítra chystá s jedním francouzem. Pro mě to znamená několik stovek úsporu a jsem rád, že mi konečně odpověděl z CS někdo, kdo nechce jen peníze. Už se nedivím, že má Írán největší uživatelskou základnu, když to velká část bere jako business.

Procházím se městem a pozoruju zdejší život. Je to prostě jiný svět a já blízký východ prostě miluju. Najednou se se mnou dává do řeči starší Íránec a dělá mi doprovod po bazaru. Příjemné povídání a ukázku bazaru končíme jídlem a pitím na které mě tento milý pán pozval a už si jdeme zase každý svou cestou. Do toho mi píše Amir s kterým mám jet zítra do Persepolisu. Chce se za půl hodiny sejít, tak směřuji podle mapy na Atlas square. Po cestě vidím krásný hrad a když dorazím na náměstí, dává se se mnou do řeči mladý kluk v mém věku. Nabízí mi, ať se s ním přidám do nějaké anglické skupiny, ale do toho mi volá Amir a já už musím za ním k autu.

Amirovi je 29 let, pracuje zde jako architekt a už od první chvíle na mě působí velmi sympatickým dojmem. Dává si po cestě kafe a já mezitím volám na letiště a vyzvídám, kde je kurva můj batoh. 😀 Už je v Teheránu, ale dostanu ho nejdřív zítra. Potom jedeme do obchodního centra, kde mají hodně levné jídlo a bowling. Ten je bohužel zavřený, tak si nemůžeme dát souboj o večeři, ale stejně se necítím zrovna ve formě. 😀 Amir mě potom zve do hor do Freedom village, kam se člověk dostane za poplatek a může tam pít a kouřit trávu nebo opium. Když vysloví slovo beer, tak se mi rozzáří oči, ale přeci jenom jsem si sem přijel od všech neřestí odpočinout, takže odmítám. Do toho volají z letiště a můj batoh dorazí zítra okolo poledne. Budu se muset z Persepolis vracet, ale to mi vůbec nevadí, protože strávím víc času se svým novým kamarádem a aspoň pojedu nočním busem. Tím ušetřím čas přes den a hlavně za ubytování.

Jedeme na jedno hezké místo, odkud by měl být hezký výhled na západ slunce. Předtím se ještě stavujeme v jedné čajovně, kde si zde poprvé dávám sishu, kerá mě teda moc nenadchla. Vše platí Amir, že se potom na konci podělíme, tak doufám, že v tom nebude nějaký háček. 😀 Na vodnici se nějak zakecáme a když se podíváme na slunce, zjišťujeme, že začíná závod s časem. Kombinace vodnice a sprintu na skálu není zrovna ideální, takže mám co dělat abych se nepoblil a my západ slunce prošvihneme. Nevadí, zítra je taky den.Jsem hodně unavenej, tak mi jede Amir pomoct najít ubytování, protože u něj dneska spát nemůžu. Obcházíme několik hostelů, ale jsou buď plné nebo drahé. Nakonec skončíme ve čtvrti, kde jsou chudý uprchlící z Pakistánu a z Afriky. No žádnej luxus to není, ale aspoň se cenově dostávám, kam chci. Nepůsobí to tady na mě vůbec dobře, abych se přiznal. Všude je cítit opium, na jedné straně se drží pod krkem dva týpci, řvou na sebe a muslimka v burce je trhá od sebe. Přitom překračuju 4 letou holčičku, která čůrá uprostřed chodníku. Cenu za hostel se nám podaří dostat na 30k Rialů, ale jedná se o prázdné hostely, což nikdy neznačí nic dobrého. Do toho se na recepci kouří opium, je všude špína a to nemluvím o rozměrech pokojů, kam se sotva vejde postel. Narazili jsme taky na krásný hotel, kde byl pokoj se dvěmi postelemi, krásně čistý s televizí a ledničkou za 45k Rialů. Nejdřív to odmítám, ale po čtvrt hodině hledání se nakonec rozhodnu dopřát si trochu luxusu v týhle nekomfortní čtvrti. Přece jenom je to jen o nějakých 120kč víc a i když se snažím jet hodně low budget tak jednou ten luxus neuškodí. Po ubytování si jdu ven jen pro něco malého k jídlu a už se jen na pokoji věnuji psaní cestopisu a okolo 11 usínám, ať naberu síly na další dny.

Útrata: vstup do pink mosque 150k Rials, večere a pití 45k Rials, hotel 450k rials

Danny