Celá má cesta začala o den dříve ve 3:30 ráno, kdy mě po 2 hodinách spánku probudil budík, aby mi oznámil, že je čas vyrazit. Stačilo zabalit nějaké věci a rázem předemnou nastala ta nejtěžší věc z celé cesty – rozloučit se se svojí přítelkní. Jako vždy to nebylo nic lehkého a já poté mohl vyrazit dolů před barák, kde na mě čekal taťka, aby mě mohl hodit na autobusové nádraží.

Celá cesta včetně té autobusem na letiště do Vídně proběhla bez problému a já měl dostatek času si zajít na jídlo a jedno z posledních pivek na další 2 týdny. To bych ovšem nesměl promeškat začátek otevření gatu. Nakonec toho času bylo opravdu málo a já do sebe stihl naházet jen jedno jídlo a dvě piva. Oprava, toho času nakonec bylo mnohem víc, protože letadlo mělo 45minut spoždení. Bohužel pro mě je salónek ve Vídni před pasovou kontrolou, takže jsem čas navíc trávil místo popíjení nadáváním – zvlášť, když mám na přestup v Kyevě jen hodinu dvacetpět respektivě čtyřicet minut.

V letadle si u mě ukrajinské aerolinky připsali první a zároveň poslední plusový bod, pivko za 2 éčka. Po přistání v Kyevě rychle neběžím na další letadlo, ale mou energii věnuji blízkému obchodu, kde si rychle kupuji poslední pivo. S tím nejlepším společníkem běžíme ke gatu, kde jsme právě v čas. V letadle se stihnu znovu naštvat, když mi letuška sděluje, že jim došlo veganské jídlo a já jsem rázem bez jídla. Co se dá dělat, jdu to zkusit zaspat. Neúspěšně. Mísí se vě mně plno pocitů. Jaký to bude cestovat poprvé sám v tak izolované zemi. Co když se nebudu moct ani zkontaktovat s blízkými a já se užeru strachem z toho, že se má rodina užíra strachem? 😀

Všechny moje obavy se rozptylují, jako pára nad hrncem, při prvním pohledu na letiště v Teheránu. Konečně tu stojím sám, tváří v tvář před všemi nástrahami, které mi tahle cesta rozhodně přinese a já se těším až si se vším hravě poradím. Je tu půl hodiny po půl noci a já rychle vyřizuji pojištění (stačí mít vytisklé cestovní pojištění v AJ, což jsem bohužel neměl.) a čekám na víza. Při čekání se seznamuji s Romanem a Eliškou z Čech a po chvilce i s Tomkem z Polska. Po získání víz si jdeme společně vyzvednout bágly a to ještě netuším, že přichází první problém na Íránském území. Ukrajinské aerolinky tomu nasadily korunu a můj batoh zůstal v Kyevě. Rychle ve stresu kupuji první SIM kartu, abych jí mohl dát pracovníkům letiště. Ty mi slibují telefonát až se tato zapeklitá situace vyřeší. Prý mi batoh pošlou až přiletí dalším letadlem. Blbě se vysvětluje, že do poslední chvíle netuším, kde budu spát a zvlášť potom, co jsem před chvilkou do víz zapsal pro klid strážníků nějaký náhodný hotel, kde budu pobývat. Zřejmě si zahraju chyť mě, když to dokážeš s mým batohem, ale zatím je to spíš velká lekce hry activity při místní kvalitě angličtiny. Je mi jasné, že se na letišti už nevyspím a zárověň se mi nechce do pouště bez trika na převlečení, tak se domlouvám s Tomkem, že s ním pojedu někam na sever do hor, kde by mělo být příjemněji.

Když si Roman s Tomkem kupují u jiného stánku SIM kartu, zjišťuji, že mě tamten maník pěkně podělal a jdu si to s ním vyříkat. Nevím jak je to možné, ale asi po dvacátem NE, chtěl sám vrátit peníze, asi abych mu dal už pokoj. Sice nevím, proč musím kvůli nové SIM kartě podepisovat papíry a dokonce dávat otisky prstů :D, ale budiž. Bohužel jsem při tom všem řešení zapomněl zaplatit a doufám, že paní zastihnu při odletu a já jí mohl vrátit peníze – chci mít alláha na své straně! 😀 Už jen sehnat maníky z reklamací, abych jim mohl dát nové číslo a můžeme vyrazit.

Po několika hodinách, pár nových kamarádech z řad pracovníků letiště včetně pár policajtů je vše a zároveň nic vyřešeno a mužeme společným taxíkem na metro do Teheránu. Málem se kvůli nám taxikáři poprali, když jsme všechny poslali do prdele a zašli za normální cenou k neoznačeným. Ty se nachází na pravé straně po výlezu z haly. Při placení nám taxíkář říká, že bychom neměli platit. To je v Íránu normální. Funguje zde taková sociální hra, kdy si i chudý chtějí dovolit pohostinost a můžou dvakrá odmítnout peníze než si je vezmou. V metru se s námi rozloučila Eliška a my trochu zaloudili, jelikož se má stažená mapa v mobilu schématem trochu lišila od té v metru.

Konečně jsme na Azadi square a můžeme shánět bus do Qazvinu. Začínám být trochu nejistý, protože tam má být nakonec docela kosa v zimě a hlavně doprava tam je dost komplikovaná a já netuším, jak se dostanu zpátky. Když už na nás v buse všichni čekají nevím, co dělat. Zeptám se Tomka, jestli vážně chce, abych jel a po kladné odpovědi si říkám „Srát na to, vzhůru do neznáma“, načež se zeptá i Roman, jestli chceme, ať jede a rázem se znás stává slušná sebranka :D. Během cesty na chvilku usínám.

Budím se klasicky před autobusem a nevím, co se děje. Už jsme v Qazvinu a sháníme nějakého taxíka, který nás hodí do Gazor Khanu. Nakonec se nám to daří a my jedeme společně s jednou paní a jedním dítětem. Kromě překrásných výhledů po cestě, jednoho týpka při pauze na čaj, který mě snad chtěl zbít, když jsem mu nechtěl zaplatit nemuslimské prachy za čaj a jednoho převráceného auta v nebezpečných serpentýnách, se nic zajímavého nestalo.

Po 33 hodinách, kdy jsem vstal ze své postýlky, jsem po všem tom cestování a dohadování konečně na místě, kde jsem vůbec neměl být s lidmi které téměř neznám – není to cestování božský?! 😀 Už při prvním pohledu vím, že jsem na správném místě. To mi ale už došlo, když jsme z Qazvihnu vyjeli do hor a jeli po malinké silnici 100km daleko od města mezi těmi majestátními horami.

Ubytko jsme po menším smlouvání sehnali docela pěkné a hlavně za super peníz. Sehnat zde jídlo byl docela problém. Skončili jsme u jedný babky doma, která nám připravila rýži se špenátem a fazolemi. Samozřejmě dvakrát odmítla peníze a pak nás pěkně zkasírovala. 😀 Posilněný jídlem jsme mohli konečně vyrazit do hor k jednomu hradu. Kluci chtěli proběhnot bránou, kde zrovna nikdo nebyl, ale já si vybral delší a nebezpečnější cestu, abych se pořádně prošel. Nakonec šli i Roman s Tomkem a cesta byla vážně výživná, zvlášť v nových botech, který neskutečně kloužou. 😀 Výhled byl naprosto úžasný a my si počkali na krásný západ slunce. Stálo to za to!

Dole jsme se zakecali s Íráncemi z Teheránu, který nám domluvili svezení s místním týpkem do obchodu. Až při nástupu si všímám, že se jedná o náboženskou policii a ty majáky na střeše nejsou pro srandu králíků. 😀 K našemu překvapení nás hodil jen dolů do vesnice, kde už byly otevřený 2 krámky. To jsme vážně mohli dát pěšky, ale asi vypadáme jak líný prasata, tak nám pro jistotu zastavil směrem nahoru jiný maník a hodil nás k našemu ubytku. Po spočítání miliónů rialů, které nám zbyly uleháme a jdeme po náročném a dlouhém dni spát před 9 večer.

Útrata:
Den 1 – pivo letadlo 2€, pivo Kyev 2€, Víza 75€, pojištění 14€, CELKEM: 93€;
Den 2 – Sim card: 310k Rials, Taxi Airport: 100k Rials, Falafel s vodou 30k Rials, Voda: 10k Rials, Bus Qazvin 80k Rials, Taxi Gazor 250k Rials, Ubytování 170k Rials, večeře 50k Rials, CELKEM: 1milion Rials

Danny