Ráno nás probouzí náš maňas opět v totální cracku, ale dneska už jet musíme! Takže říkáme, že za 5 minut jsme u lodi a rychle balíme. Všude jsou střepy z rozbitých flašek rumu a oba jsme si pořezali nohy. 😀 Když pořádně rozlepím oči zjišťuju, v jakém stavu je vlastně celý pokoj. 😀 Rychle házíme věci do batohu a chytáme se vyrazit. Plán je jasný. Nikde se nezastavovat a skočit s báglama rovnou na loď tak, aby si nás nikdo nevšiml. Takhle na tajňačku to má 2 důvody. Jelikož nás tady okradli, docela jsme tomu pokoji dali zabrat a taky bychom měli ještě za několik předešlých nocí zaplatit, ale to si taky můžou odečíst z toho co nám vzali… 😀

Cestou na loď mi ještě borec nenápadně do ruky podává trávu, kterou jsme si chtěli vykouřit včera, tak ji někam dávám a loučíme se. Tady se nemůžeme ukázat minimálně pár let! 😀 Všichni už jsou klasicky v lodi. 😀 Na loďce ještě trochu popíjíme rumu, co nám zbyl a za hluku motoru se řítíme směr Cebu. Výlet funguje tak, že vás odvezou i zpět, ale to my nechceme, takže tam rovnou zůstaneme. Po žralocích nás totiž čeká návštěva největšího Filipínského festivalu – Sinulog! Danny usnul s půlkou těla na sluníčku, takže se cestou docela dobře spálil, já usnul někde už ani nevím kde, ale probudili jsme se příjezdem do Oslobu. Začali jsme vyřizovat povolení ke žralokům, které stojí 1000 pesos (500 Kč), což je v porovnání s 500 $, které musíte zaplatit v Austrálii a ještě není 100% jisté, že je uvidíte, naprosto zanedbatelná částka. Pak vyfasujeme brýle a šnorchl a jde se na věc.

Loďkou nás odvezou kousek od břehu, kde je krmí snad krevetami, aby se zde zdržovali, ačkoliv se tedy především živí planktonem, ale budiž. Snad se jednoho dne potkáme i někde v oceánu. Zřejmě proto je ta australská verze i o tolik dražší. Žralok velrybí nebo také obrovský se běžně vyskytuje ve velikosti 8 m, ale v některých případech se dorůstá až do 18 m! Pro nás není nebezpečný, ačkoliv jeho rozpětí tlamy až 2 m může budit velký respekt. 🙂 Tady na Filipínách v Solobu je každý rok tuším nějak od ledna do března, ale při hledání této informace jsem narazil na zprávu, že by tu snad měl být celoročně, což mi přijde jako blbost, ale všechno je možné… :))

Máme přísný zákaz se ho dotýkat, ale jen co skočíme do vody, pluje za námi sám. 😀 Je to neuvěřitelný zážitek! Je tak velká a především velice zvědavá! Neměl jsem v plánu se jí dotýkat, ale během natáčení jedné z nich do mě zezadu nabourala další a chtěla si zřejmě hrát. 😀 Okamžitě si s ní dělám selfie, protože to pro mě byl opravdu skvělý zážitek! Neustále jsme pod vodou a užíváme si to, až nás musí na konci skoro násilím dostat z vody. 😀 Vydrželi bychom s nimi ve vodě celý den! Rybáři nás pak vyhazují na břehu a my se jdeme opláchnout od slané vody. Dannymu ale zůstal kohoutek v ruce a voda stříká na všechny strany, především na moje doklady. 😀 Všechno jsme to měli dokonce natočené na videu, ale proč se na něj nemůžete podívat jako na spoustu dalších fotek se dozvíte až v budoucnu… 😀 Z vody máme bohužel jen jediné né moc kvalitní VIDEO ale pro představu určitě super!

Pak se jdeme posadit do restaurace u pláže a krmíme naše hladové žaludky. Do řeči se dáváme s Michaelem, který sbírá různé bankovky a vzhledem k tomu, že jich mám několik v peněžence, rozšiřuji mu sbírku. Hezky si popovídáme a po jídle je čas vyrazit dál. Musíme najít autobus, který nás odveze přes celý ostrov Cebu až do hlavního města Cebu city. Při průchodu lesem nalézáme i druhou žabku pro Dannyho. 😀 Jen tak si tady ležela ve správné velikosti a jelikož Danny potřeboval levou, byla samozřejmě i levá. 😀 Takhle funguje předem namalovaná realita! Hodně nás tady pobaví i místní koza, která si s námi na střídačku povídá. 😀 Tys videa mě fakt serou! 😀 Je u i malá budka, která slouží jako obchod, ale pivo mají jen teplé, takže pokračujeme dále. Na cestě přesně netušíme, kde by mohl stavit autobus, tak jdeme podél cesty, až naražíme na další obchod u nějakého baráku, kde si kupujeme studenou vodu a paní nám říká, že autobus staví tam kde chceme, třeba tady, takže tu na něj počkáme a ona na něj mávne. 😀 Asi za 10 minut tady opravdu projíždí a zastavuje nám, takže platíme asi 100 pesos za cestu a vyrážíme. Je to nějakej větší jeepney bez oken, takže to aspoň hezky profukuje. Začíná nám být docela zle, ale aspoň se kocháme pěknou krajinou a taky vidím i stadion pro kohoutí zápasy a okolo něj zaparkované snad všechny msítní tuktuky. Je totiž neděle, čas kohoutích zápasů, které tady všichni milují, ale my zase nic neuvidíme. 🙁 Co se dá dělat… Vedle Dannyho si během jízdy přisedne nádherná Filipínka, až na něm místy vidím, že se asi neudrží a skočí po ní. 😀 Naštěstí se za chvíli objeví i odměna pro mě. 😀

Autobus nás vyhodí někde na okraji Cebu, takže vystupujeme jako poslední a divíme se, že už jsme teda jako tady, když široko daleko nic není. 😀 Všichni se skládají do jeepney a podle všeho se tam máme vejít taky. 😀 Tak to chci vidět, když jsou lidi i venku. 😀 2 mladíci vystupujou, aby nám udělali místo, tak se tam soukáme s našema báglama a jsme jak sardinky. Ale jedeme, takže zaplať pán bůh. Posílání peněz už máme zmáknuté, takže nás už nic nepřekvapuje a frčíme. Nakonec vytupujeme někde v prdeli, kde je asi milión lidí. A kupodivu jsem se trefil. V ulicích opravdu bylo tento den milión lidí! Tak moc je tento festival populární. Jen škoda, že nám je oboum blbě, nemáme síly, taxíky jsou všechny plné a ubytování také. Prodíráme se skrzy davy lidí a hledáme přístřešek na dnešní noc, ale zdá se to být nereálné. Festival je sice krásný, ale ani jeden z nás na něj teď nemáme náladu. Musíme najít ubytko a síly nám dochází velice rychle. Směřujeme na Mango street, kde jsme už bydleli, ale je to tak daleko, že si nejsem jistý, jestli tam vůbec dojdu. Ptám se v jednom hotelu, ale prý jsou plní, tak odcházím, když za námi vyběhne nějakej chlapík, že tam ještě jeden pokoj je. Vracíme se tedy zpět. Stojí asi 1600 pesos, ale v aktuálním stavu mi je to úplně u prdele a bereme to. Paní za přepážkou po mně chce, abych vyplnil krátký dotazník, tak beru pero do ruky, ale nějak nedokážu napsat ani svoje jméno. Mám mžitky před očima a klepe se mi ruka, tak se otáčím na Dannyho, ale ten se sádrou taky psát nemůže. Nakonec se zhluboka nadechnu a seberu poslední síly, abych to vyplnil a jedeme nahoru do našeho pokoje. Tam padám do postele a nemůžu se ani hnout. Nemůžu ani zavřít oči, jen koukám na basketbal, kterej dávají v TV (s boxem je to nejoblíbenější sport tady vzhledem k silnému americkému vlivu na Filipínách). Danny je na tom podobně, takže ani nemáme sílu se jít podívat znovu do ulic. Takže jsme přijeli na Sinulog, abychom na něj pak vlastně ani nešli. 😀 Do toho se z venku ozývají rány, zní to jako výstřely z pistolí a my vůbec nevíme, co se tam děje. 😀 Jediný co víme je, že nám chybí holky, tak jim píšeme, jestli by byli pro, kdybychom se za nimi ještě zastavili. Tím pádem bychom ale nejeli na Malapasqu, kde jsme se chtěli potápět se žraloky lisčími. Tohle budeme ještě muset probrat a vymyslet nějak, ale dneska už toho nejsme schopní a jdeme spát. Připadá mi, jako bych měl otravu. 😀 Posledních pár dní mi splývá v jeden a já ani nevím, kolik dní jsme to na tom Panglau byli… 😀

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | DALŠÍ >>