Už jsme si zvykli, že nevíme, co je za den nebo jaký je datum. Posledních 10 dní ale řešíme nový „problém“. Jelikož jsme ještě nesehnali nový mobily, tak nyní nevíme ani kolik je hodin.  Je to sice krásný pocit osvobodit se od času, ale ne zrovna dnes, kdy nás čeká další náročný trek a musíme brzy vstát. Rozlepujeme oči, když v tom slyšíme Gabriela za oknem na naší verandě. Tak už je asi čas jít. Objednáváme snídani, která byla rozhodně lepší než včerejší večeře. Myslím, že by mi chutnalo momentálně úplně všechno. Sedět ráno s kafíčkem a palačinkami na terase s výhledem na neoficiální 8. div světa je prostě další ze splněných snů. Po jídle pomalu vyrážíme k 70m vodopádu Tappiya. Cesta vede mezi rýžovými terasy, které musíme celé projít ke schodům, které vedli přímo pod vodopád. Cestu dolů jsme zvládli rychle a byli jsme odměněni krásným pohledem. Gaza skočil do vody, která byla dost ledová a pak jsme se jen kochali na okolní divokou džungli s vodopádem. Navíc jsme zde byli úplně sami, takže úplná paráda.

Cesta nahoru už byla značně namáhavější. Jen k terasám to bylo 412 schodů a každý měl tak půl metru 😀 Po příchodu k naší chatce se s námi rozloučila skupinka Francouzů a dvou dánek, který už vyráželi zpátky do Banaue. My se s Gabrielem radili jaká cesta bude lepší – buď přes kopec nebo podél hřebenů, což byla prý více nebezpečná část. Nakonec to bylo jedno, protože tricykl na nás čekal na konci té druhé méně bezpečné cestě. Konečně jsme si mohli dát sprchu, vysušit trochu věci a dát si oběd s pivkem. Energie bude dneska ještě potřeba.

Po oběde jsme si zabalili a šli se se všemi rozloučit. Naposledy politovali jednu opici, která zde byla připoutaná k boudě jak nějakej pes a mohli pomalu vyrazit. Cesta byla tak úchvatná, že jsme skoro ani nemluvili. Něco tak úžasnýho jde jen těžko popsat slovy. Rozhodně doporučuju navštívit a přesvědčit se na vlastní oči. Chvílemi jsme šli po vyšlapané cestičce džunglí, pak museli přeskakovat nějakou vodu několik metrů nad zemí na mokré cca 30cm široké kameny po kterých jsme následně museli jít a balancovat. Chvíli z kopce, ještě častěji do kopce. U jedné chatrče v džungli, před kterou se váleli na zemi divoké prasata, jsme natankovali u domorodců vodu do petky a šli dál. Za nedlouho jsem si mrdnul hlavou o nějakou stříšku, což bylo u mě na denním pořádku 😀

Odpočinkový altánek v dáli při treku. Znovu děkujeme za fotku Barče a OndroviOdpočinkový altánek v dáli při treku. Znovu děkujeme za fotku Barče a Ondrovi

Zhruba po hodině a půl jsme narazili na skupinku, která se s námi před obědem loučila. Jejich průvodkyně byla ráda, že nás nemá, protože prý máme zabijácké tempo 😀 Holt si rádi nakládáme. Cestička byla dost úzká, tak nás chvilku zdržovali než jsme je nechali zmizet za zády. Za několik kilometrů jsme dorazili k našemu tricyklu, který nás odvezl do Banaue, kde nastal problém. Čekal tam na nás nějaký týpek, který uměl mnohem lépe anglicky než Gabriel. Najednou po nás chtěl zaplatit za jídlo, co jsme projedli. S tím jsme vůbec nepočítali, protože za nás Gabriel stále platil a my tím pádem zase tak nešetřili 😀 Gabriel vypadal, že to taky moc dobře nepochopil. Po telefonátu Gazy s hlavním kápem jsme se domluvili na večerním srazu, kde to vyřešíme.

První nejdůležitější úkol byl koupit zítřejší letenky do Cebu city, protože jsme vážně nechtěli trávit noc v Manile. Internet je zde nepředstavitelně pomalej, ale nakonec se nám to povedlo. Potom jsme si našli nejlevnější restauraci, kde jsme si všimli jedný hodně zajímavý věci. Když jsme měli peníze na stole, tak na jedný z bankovek (100 pesos) jsme si všimli, že je vedle Filipínský vlajky Americká. A co bylo ještě horší? Na bankovce byl znak korporace shell. Americká vlajka tam je prý za pomoc ve válce proti Japonsku, ale proč je tam znak shellu jsme nezjistili. Absolutně nechápeme.

100 pesos100 100 pesos

Potom jsme si šli vyzvednout lístky, které jsme měli rezervované již od včera. Domluva zase na hovno, protože jsme neměli nic rezervovanýho, ale naštěstí byly ještě místa, uff. Navštívila nás naše stará kamarádka žízeň, tak honem rychle pro pivka a rum na cestu 😀 Po cestě potkáváme Gabriela, jak stojí opřenej o zeď. Ptáme se ho, proč tady čeká. Prý čeká až se večer domluvíme s kápem o penězích, aby dostal zaplaceno. Je nám jasný, že když nezaplatíme, tak to odsere určitě on a i když je zde 1k pesos značný obnos, tak mu to dáváme. Poté bereme bágly, loučíme se s Gabrielem a jdeme pro pití.

Poprvé zde kupujeme pivo Red Horse, který má 6.9% a rum Boracay, který je podobného typu jako Malibu. Jen stojí  okolo 40-50kč 😀 Najdeme si jinou internetovou kavárničku, abychom o sobě dali po pár dnech vědět do ČR. Mně se bohužel nepodařilo dostat na fb kvůli pomalému internetu. Red Horse nám na první pokus moc nechutnal. Za hodinu platíme asi 12pesos a jdeme k autobusu, jelikož se blížil náš čas odjezdu.

Nebyli bychom to my, kdyby po nastoupení nenastali nějaké komplikace 😀 Seděli jsme s Gazou přes uličku hned v prvních řadách. Za chvilku ke Gazovi přišli naše známé Dánky z chaty, že jim sedí na místě. Gazič ukazuje lístky kde máme 1A a 2Bc. Řidič nám vysvětluje, že to malinké c znamená center a vytahuje zpod sedačky skládací sedátko. Tak jsme zase o něco chytřejší 😀 Hlavně v první řadě, což znamená, že se pokaždé musí složit a zase rozložit, když chce někdo na záchod. Naštěstí máme ruma – našeho pomocníka na dlouhé cesty v autobuse 😀 Ještě si povídáme s holkama a jedním mladým Filipíncem. Vyprávíme jim naše historky, což vždy všechny náramně pobaví, vypijeme společně rum a jdeme si užít další spánek v autobuse.

Jenže ve 3 ráno zastavujeme neznámo kde. Vypadá to tady podobně jako v Manile při odjezdu do Batadu, tak jsme si z toho ještě napůl v limbu dělali prdel. Myslíme, že tu jen vyhazujeme pár lidí a budeme pokračovat. Bohužel je nám sděleno, že už jsme na místě. Jsme tady asi o 5 hodin dřív. Co teď uprostřed noci v Manile?! Jsme natolik unavený, že už nemáme síly něco vymýšlet. Schováváme nejdůležitější věci a leháme na první lavičky. Tohle bude ještě zajímavá noc 😀

Danny

<< PŘEDCHOZÍ | DALŠÍ >>