#23 Batad, Banaue, Filipíny – rýžové terasy
Ráno nás přiváží autobus do Banaue, kde nastupujeme do minibusů a míříme ještě kousek dál do Batadu. Cesta nám sem netrvala tak dlouho, jak jsme čekali, takže jsme už asi o půl 8 zastavili u jedné místní restaurace, kam jdeme všichni na snídani. Po ní okolo stolů prochází jeden chlápek a nabízí průvodce po horách. Domlouváme se na dvoudenním treku po horách za 4k pesos. Ještě se k nám snaží někoho připojit, abychom to měli levnější, ale nikdo se nenašel, takže platíme a zamlouváme si jízdenky na cestu zpět do Manily.
Vycházíme ven, kde se seznamuje s naším průvodcem Gabrielem, který nám vždy bude po ruce. Nastupujeme do tuktuku a veze nás na první vyhlídku, kterou jsme sice neměli v ceně, ale je pěkné počasí, tak nás zaveze nejprve tam. Nabízí se nám nádherný pohled na rýžové terasy a Gabriel se nás ptá, proč si to nefotíme, že si to tady fotí všichni. Nemáme čím, takže ukládáme do paměti a nastupujeme zpět do tuktuku. Vyjíždíme kousek nahoru do kopce, kde začne naše cesta. Vystupujeme a dál jdeme po svých. Cesta je velice strmá a po pár minutách transformujeme kalhoty na kraťasy a sundaváme bundy, protože ačkoliv je tady v horách o dost chladněji, cestou se dost zahřejeme. Asi po půl hodině končí asfaltová cesta a dál už po hlíně okolo hor.
Cestou se nám nabízí nádherné výhledy a moc si to užíváme. Po pár hodinách dorazíme do první vesničky, která je schovaná v horách a kde si zajdeme na oběd. Gabriel nás vede do jednoho z místních domků, kde vaří příjemná žena a seznamujeme se se starším párem Francouzů, kteří se také rozhodli pro dvoudenní trek. S Dannym se dohadujeme, jestli máme v ceně i jídlo, protože já slyšel included a když sem nebyl u stolu, tak prý Dannymu říkal excluded. Vzhledem k tomu, že jdeme platit, budeme mít brzy jasno. Gabriel ale bere náš účet a jde dovnitř zaplatit, aniž by si bral naše peníze – paráda.
Posilnění se vydáváme na další cestu. Přes rýžová políčka máme namířeno do dalších hor. Zlehka poprchává, takže musíme být na kluzkých kamenech opatrní, protože další políčka pod námi jsou asi 2 m a nikomu z nás se do nich nechce padat. 😀 Po několik minutách se dostáváme k potůčku, který přeskakujeme a pokračovat budeme do strmých hor. Tady už začíná pršet hodně, takže nasazujeme pláštěnky na batohy, které si sebou taháme v rámci tréninku a přípravy na náročnější treky. Hustý déšť nás doprovází až na vrchol a po krátkém odpočinku pokračujeme v cestě k největším rýžovým terasám na světě. Déšť ustal a zároveň se nám naskytl ten neuvěřitelný pohled! Dokonale vymyšlený systém, který byl vybudován cca před 2 tisíci lety a zapsán na světové dědictví UNESCO v roce 1995. Gabriel nám nabízí, že ještě můžeme zajít na vodopád Tappiya, ale nakonec to necháme na zítra ráno a jdeme po rýžových terasách ještě kousek nahoru a směrem k několika domům na druhé straně, abychom se tam ubytovali.
A jsme tady! Dole pod rýžovými políčky leží malá vesnička.
Paní domácí nám ukazuje slušný pokoj za 500 pesos pro oba, tak bereme a Gabriel to jde zařídit. My se mezitím zabydlujeme, sprchujeme a pak si jdeme ukázat, co chceme na večeři. Danny si vybral pizzu, která byla udělaná jako langoš z nějakýho sladkýho těsta, takže aspirovala na tu vůbec nejhorší pizzu, kterou jsme kdy ochutnali. 😀 Já zvolil naštěstí nějakou klasickou rýži se zeleninou, takže jsem se aspoň najedl a pak jsme šli pro piva k paní, kterou jsme potkali cestou sem a která měla vysokohorskou přirážku nižší, než byla ta u nás. 😀 Asi v 8 hodin večer se tady ale vypíná proud, takže naše party skončila poměrně dost brzo a přesunuli jsme se na kutě, abychom se pokusili usnout a načerpat síly na zítřejší trek k vodopádu a zpět k autobusu.
Ne, tohle není photoshop! Tohle je výhled z terasy našeho ubytování! Fotky pořídili naši přátelé Ondra Veselý a Bára Synečková, kteří navštívili Batad pár měsíců po nás. Velké díky!
Gaza