Je okolo 5tý ráno a my čekáme v letadle na vzlétnutí. Vůbec se nám z Indonésie nechce, protože jsme tam poznali tolik super lidí a loučení je pěkně na hovno. Hlavně holky nám budou chybět a Rodrigo z kterýho se stal náš kamarád a rozhodně jsme ho neviděli naposled. Ale teď je čas to vše hodit za hlavu a radovat se z toho co je a ne se trápit z toho co není. Teď nás čekají Filipíny na které jsme se nejvíc těšili a kam jsme si jeli najít manželky 😀

Po pár hodinách přistáváme v Kuala Lumpur, kde jsme si hned šli zařídit letenky na další let. Šlo to jen přes nějakej automat, což nám nešlo. Naštěstí nám krásné hostesky z Air Asia dokázaly poradit. Pak jsme se šli kouknout, jestli tady koupíme nový mobil a novou kameru. Bohužel jsme zde nic nenašli, tak jsme tento problém odložili na Filipíny. Ihned po nastoupení do letadla jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vlastně najít ztracenou mikinu na letišti z předchozí návštěvy KL. Ještě že ten pohled na krásný letušky z Air Asia je tak uklidňující 😀

Let probíhal v pohodě a kupodivu jsme měli i dost sil po 4500km v letadle a po bezesný předchozí noci. Ostatně jako vždy, když člověk přiletí na nové místo a má energie na rozdávání. Utíkáme z letadla, abychom stihli projít rychle kontrolou. V dálce před námi vidíme naši známou Švédku, kterou jsme poznali na lodi okolo Gili islands. Bohužel jsme si stoupli do nějaký zakletý fronty a i když za náma stáli ještě nějaký lidi, tak jsme se dostali ke kontrole jako poslední 😀

Když nás vpustili, tak byl úkol následující – sehnat mobil, kameru a lístky na večerní bus do Banaue, který odjížděl ve 21hodin. Žádný velký zdržování , protože v každým cestopise, co jsme předtím četli, bylo na Manilu nahlíženo jako na nejnebezpečnější město v JV Asii plný podivných lidí. Dost nás překvapilo, jak je Manilské letiště malé. Hned při výlezu z letadla jsme nasedli do taxíka, ale naše cesta netrvala déle než 100m – pán si nechtěl zapnout taxametr, tak jsme ho poslali do píči. Taková ta letištní klasika 😀

Naštěstí zde funguje oficiální stanoviště, kde jsou ceny o malinko vyšší, ale furt je to otázka pár desítek korun. Bohužel je zde velká fronta, tak nám nezbývá než si to vystát. Gaza šel vybrat na druhou stranu silnice. Ke mně mezitím přišly 3 krásné mladé holky a ptali se mě na jméno, protože se jim líbím. Joooo, tak takhle jsme si Filipíny přesně představovali 😀 Dávám se s nima do řeči a za chvilku se přidává Gaza. Varují nás, ať si zde dáváme pozor a už nasedají do taxíka. My jdeme hned do dalšího a vyrážíme směr autobusové nádraží.

Dáváme se s taxikářem do řeči, vyprávíme mu o ČR a hlavně zjišťujeme situaci okolo Filipínského rumu, který tady má být levný a velmi chutný. Už se začalo stmívat a ulice vypadají zajímavě. Plno lidí, zácpy a špína. Navíc jsme na každém rohu viděli policajta s brokovnicí nebo m16. Nic co bychom nečekali 😀 Když jsme dorazili na nádraží Victoria liner, tak nás čekalo nemilé překvapení – žádný bus odsud do Banaue nejede. Zjišťujeme možnosti a jelikož zatím nemáme moc představu o cenách taxi, tak volíme cestu po svých. Ono to nějak dopadne.

Vycházíme z autobusového nádraží na hlavní silnici a vydáváme se směrem, kde by měla být něco jako přestupní stanice jménem Passay pro Jeepney (typický autobus na Filipínách a každý je jinak upravený). JeepneyJeepney

Je už pěkná tma a my nevíme, kam se dívat dřív. Mezi nohama se nám pletou kohouti, toulavý psi nebo spící lidi na ulici. Vše dokresluje neuvěřitelnej smrad snad všeho, co si člověk dokáže představit. Místní lidi na nás koukají s vykulenejma očima a není to tím, že jsme široko daleko jediný běloši, ale tím, že jsou tady všichni sjetý nějakejma sračkama. Celkově tady potkáváme dost zajímavý existence 😀

Po dlouhém hledání se konečně dostáváme do „zastávky“ Passay. Zastávka v tomto případě znamená obrovská křižovatka plná lidí a Jeepney, který si zastavují, kde chtějí a hlavně na sobě nemají žádná čísla. V tu chvíli k nám přichází pár chlapů, jestli nechceme pomoct. Po pohledu na jejich oči raději kontroluju ruce, jestli z nich nečouhá ještě jehla. Naštěstí ne a my stejně nemáme moc na výběr 😀 Říkáme jim, že chceme na nádraží odkud jezdí bus do Banaue. Ten nejaktivnější a zřejmě nejvíc sjetej nám začíná stopovat jeepney, ale neúspěšně, jelikož zrovna žádný naším směrem nejede. Po několika minutách nám stále opakuje, ať počkáme ještě chvilku. Když už se na to chceme vysrat, tak nás najednou nasměruje do jednoho jeepney a řekne nám, že musíme přestoupit na jedný stanici. Sedne si k řidičovi a začne s ním něco diskutovat. Řidič si říká o 12 pesos, když mu Gaza dává 20, tak si to vezme náš feťák pomocník a utíká z jeepney. Už se rozjíždíme, tak za ním Gaza vyskočil a já chytám řidiče, ať zastaví. Nakonec vše dobře dopadlo a my dostali zpět svých 20 pesos (10kč) 😀

Sedíme hned za řidičem. Lavičky jsou tady naproti sobě a je tady opravdu málo místa a zvlášť, když máte sebou bágly. Najednou nám lidi ze zádu začnou podávat peníze a my vůbec netušíme o co se jedná. Ochotný mladík nám vysvětluje, že to je pro řidiče. Ten poslepu šáhne na peníze a dá drobný na vrácení, který zase posíláme dozadu 😀

Čas nás už začíná dost tlačit a nám dochází, že kameru a mobil koupíme až se sem vrátíme. To nás dost mrzí, jelikož rýžový terasy v Batadu bychom měli rádi na památku na fotce. Ale co, jsou to jen fotky. Za chvíli se k nám otočí řidič, že máme vystupovat. Kurva, kde to zase jsme? Tahle čtvrť nevypadá o moc líp a hned začínáme zjišťovat jak se odsud dostaneme. Radí nám zase pár týpků a za chvilku sedíme v jeepney. Snažíme se zeptat řidiče, jak jsme daleko, ale dostává se nám jen odpovědi „jojo“ a ukazování někam do neznáma. Najednou se mezi sebou začli bavit a co jsme pochopili, tak nás nevezou na nádraží do Banaue, ale do ulice Banaue. Ptáme se lidí a ty nám říkají, ať za chvilku vyskočíme. To jsme přesně udělali.

Ale co teď? Absolutně nevíme, kde jsme. Nevíme, jak se dostaneme na nádraží. A co je na tom nejhorší? Jelikož nás v Indonésii o všechno obrali, tak ani nevíme kolik je hodin 😀 Naposled bylo 8, takže nám za cca půl hodinu odjíždí bus a teď končí check in. Možná to vypadá jako shit situace, ale o tomhle je přesně cestování. Nemáš žádný jistoty, ale to se zároveň rovná absolutní volnosti a to je přesně to, co milujeme.

Vidíme policejní stanici, tak se jdeme zeptat na cestu. Strážník s brokovnicí v ruce nám moc nepomohl, tak chytáme tágo. Jelikož nevěříme na štěstí, tak nejspíš naše pozitivní myšlení, které nebylo občas zase tak pozitivní :D, nám zachránilo zadek. Pán taxikář přesně věděl, kam má jet a cesta ani netrvala extrémně dlouho. Bohužel neměl na vrácení, takže si vzal asi jen 40 pesos, což nás dost mrzelo, jelikož nám vážně zachránil prdel. U okýnka zjišťujeme, že májí ještě místa, tak kupujeme lístky.

Je za pár minutek 9, tak házíme věci do busu a rychle utíkáme hledat obchod, abychom si mohli konečně dopřát Filipínskej rum a něco k jídlu. Po cestě na nás začnou hulákat nějaký týpci a začnou nás vřele zdravit a podávat nám ruce. Nabízejí nám rum, tak bereme flašku a oba chutnáme. Bylo to moc dobrý a pozvání na karaoke, který je tady velmi populární a zpívá ho každý, bohužel odmítáme. Vysvětlujeme jim naší situaci, jak nic nestíháme a utíkáme dál. Po chvilce nacházíme 7/11, kde kupujeme flašku rumu s kolou a nějaký jídlo. Následuje sprint do autobusu, kde se čeká zase jen na nás 😀 Sedíme vzadu uprostřed, takže nedostáváme takovou nálož od klimatizace a hlavně máme tekutej svetr 😀 Gaza pujčuje jednomu Filipíncovi deku a už jen rekapitulujeme den. Je úžasný, že ještě dneska ráno jsme leželi s našema holkama na pláži na Bali a teď jedeme na Filipínách na největší rýžové terasy na světě. Pak už jen párkrát jdeme za řidičem, aby nám zastavil na záchod, což tady není problém. Hned vám zastaví klidně v zatáčce u svodidel 😀 Sice jen pár hodin spánku na silnici oproti které je d1 královna silnici, ale jsme rádi i za to 🙂

Danny

<< PŘEDCHOZÍ | DALŠÍ >>