Ráno není moc kam pospíchat, takže se v klidu vystřídáme ve společné koupelně, balíme věci a předáváme klíče od pokojů. První kroky vedou do obchodu, který je zavřený. To nám trochu komplikuje situaci, ale už je pomalu čas oběda, takže to bereme přímo do centra na brunch. Dneska jsme se trochu poučili a na pravou Italskou pizzu nejdeme k Turkům, ale k Italům. Přes den je to tady pěkné, ale na předchozí zážitky to pořád nemá. Pravým opravdovým zážitkem se pro nás stávají davy turistů u šikmé věže. Na to, že tady včera v noci nikdo nebyl, tak dnes jsou tu dobré dvě stovky turistů. Nepořizujeme si tak ani fotky věže, jako samotných turistů, kteří se tady v zástupech fotí při klasickém „podpírání“ věže. Těch fotek a videí se nám v mobilech nakonec hromadí víc než fotek z celého města. 😀

Poté se přesouváme dále do města na obhlídku a vyhlížíme nějaký pěkný obchod, kde bychom nakoupili pár flašek vína na rozlučku s městem. Poučení z minula, že flašek není nikdy dost dokupujeme zásoby a vydáváme se k letišti. A jak si tak popíjíme, zjišťujeme, že se tady náš čas hodně rychle krátí a s Dannym nestačíme pomalu ani dopít zásoby. Klopíme to tam teda jak jen to jde a snažíme se dohnat Ondru, Báru a Nemise, kteří odešli k checkinu už před deseti minutami. Dost nás zaskočila fronta, která se stojí u kontroly a jelikož máme velice málo času do odletu, využíváme naší taktiku „přijď pozdě a předběhni celou frontu“. A opět nám to vychází a mi se přednostně dostáváme ke kontrole zavazadel, pak stihnou ještě Dannymu u přepážky říct, že to s tím alkoholem teda trochu přehnal. 😀 Inu, je vidět, že jsme si tentokráte opravdu naložili trochu víc na to, kolik jsme měli času… 😀

Usedáme do letadla a jdeme odpočívat, protože o pár hodin později přistáváme ve Fezu (též jako Fés, Fás) v Maroku, kde by nás měl na letišti vyzvednout Hamid – kamarád, se kterým jsme se s Dannym seznámili na doormu v Istanbulu po naší né moc úspěšné misi v Íránu/Iráku. A ještě než jsme vzlétlli, už jsme spali a vzbudilo nás až přistání ve Fezu. Dokonce se nám podařilo spojit i s Hamidem, který nás čekal před letištěm. Přijel nás vyzvednout s kamarádem ze svého rodného města Meknese, které leží cca 70 km od Fezu. Jenže mi nedorazili jen ve dvou, ale v pěti, takže se jednoduše zavolalo další auto. Sice jsme čekali ještě asi další půl hodinku, ale nakonec přece jen dorazilo a my naskákali do auta a pak už jsme za hlasité tradiční hudby směřovali do Fezu, kde nás u sebe Hamid ubytuje. Hamid je celkově docela povedenej týpek. Je to DJ a jako prvnímu Maročanovi se mu podařilo dostat na ULTRA Europe Festival, takže je tady docela populární.

Cesta do Meknese zabrala asi hodinku a je vidět, že jsme zase v totálně odlišné kultuře. O to víc je to pro nás speciální, že se poprvé nacházíme na Africkém kontinentu. Nejdříve stavíme na rohu starých domů, kterých je všude spousta. Usedáme na židle u prodejny ořechů, ze kterých nám nosí pražené mandle, kešu a další dobroty. Hamid se nám někam ztratil a tak tady sedíme sami s jeho kamarády. Asi o 15 minut později si nás tu vyzvedává a míříme k němu domů. Vítáme se s jeho rodiči, bratrem a velmi sympatickou mladší sestrou. Odkládáme si naše batohy a brzy na to jsme usazeni u stolu a začíná večeře. Hamidův otec vykonává čajový obřad, během kterého 3x nalije čaj do sklenice a následně ho vlije zpět do konvice. Poté si nalil trochu do své sklenice a ochutnal, zda-li už má čaj tu správnou chuť. Jakmile je vše v pořádku, začne rozlévat čaj z konvice z výšky asi 30 cm do našich sklenic. Po čaji se na stůl přinese obří tác s jídlem a můžeme se pustit do jídla. Když už jsme plni k prasknutí, přinese Hamidova máma na stůl dezert a jeho otec nás neustále nutí jíst, dokud nám to neleze snad i z uší. Nemis tipuje věk Hamidova bratra na 15 let a zjišťujeme, že mu je 30. 😀 Nj, tady nikdy nevíš. Ještě bych měl podotknout, že jsme u jídla byli jen sami muži + Bára, která měla zřejmě výjimku. Matka s dcerou byly po celou dobu ve vedlejším pokoji. Nakonec se loučíme a jdeme s Hamidem za jeho kamarády. Máme tady v plánu kouřit hašiš a vodnice, takže nás Hamid zavádí temnými uličkami za jeho kamarády do nějakého kumbálu. Všichni se naskládáme do malé místnosti na jejíž zdi visí plakát Avril Lavigne. Usedáme na jedno stranu pokoje a na druhou stranu, kterou od nás dělí stůl sedí přátelé Hamida. Anglicky tady umí jen Hamid, takže si toho moc nepovíme, spíš sdílíme společnou chvíli a zatímco koluje vodnice a oni si prohlíží nás, my si zase prohlížíme je a tak nějak si rozumíme beze slov. Do toho koluje několik cigaret s hašišem. Je jich tady připravených asi 8, ale je to tak slabý, že se z toho ani pořádně nedá zkouřit. 😀 Někdy by měli dorazit do ČR. 😀 Jelikož už je docela dost hodin, tak se loučíme a jdeme zpět domů. Líbí se mi, že tady nejsou dveře, takže prostě vejdeme dovnitř, sundáme si boty a vejdeme do našeho pokojíčku, kde jsou připravené krásné deky a jeví se to tady moc útulně. Zaleháme a s úsměvem na tváři usínáme.

Gaza

<< PŘEDCHOZÍ | ÚVOD | DALŠÍ >>